Vojtěch Velísek: Třikrát z Levého

Když nemačkal spoušť fotoaparátu, cvakal propisovačkou – Édouard Levé, francouzský fotograf a autor knih Autoportrét, SebevraždaDíla. Prizma každodenní zkušenosti, která je vžitá natolik, že poukázání na ni formuje neobvyklost, nerámuje pouze Levého vizuální tvorbu, ale zasahuje i do zmíněných knih. Ty jako nesouvislý triptych vydalo nakladatelství Rubato. Čtvrtá kniha Journal (2004) na svůj překlad stále čeká.

Díla (Oeuvres 2002, česky 2016) jsou soupisem nerealizovaných, potenciálních děl napříč různými médii. Hudba, video, performance, malba, instalace, to vše je ve hře. Jejich nepravidelné střídání dokazuje, že Levé byl autorem uvažujícím značně velkoryse; nezaměřoval se na jedno médium, ale dokázal přemýšlet komplexně. To, co všechny popisy napříč médii spojuje, je způsob jejich tlumočení, jejich zapsání v textu.  Krátké, jednovětné popisy, stejně jako ty několikastránkové, mají společný bod nahlížení. Zachycují okamžik. Není zde rozepsán postup realizace, pouze výsledek, resp. průběh při uskutečňování realizace v případě performance. Levé také překračuje možnosti uskutečnitelnosti, kdy některé z realizací jsou neproveditelné. Což ale neznemožňuje jejich vznik na úrovni textu, jelikož samotný akt apriorní ekfráze je performativní. Později Levé několik z děl opravdu realizoval. Textová konceptualizace tak přesáhla sebe samu a popřela původní přídomek „nerealizovaná“ díla.

Slovní obrazárna sebeurčení. Tak lze chápat Levého Autoportrét (Autoportrait 2005, česky 2015). Věren fotografii, svému druhému zájmu, předkládá Levé hotový obraz osobnosti bez sebemenších pochyb. Nedisputuje nad osudem, nepřemítá nad smyslem pobývání, jednoduše a věcně popisuje. Proud popisu je od první strany nezastavitelný, monolitický. Chvílemi je nahuštěn do strohých vět, nabízí však i širší asociace, které se rozbíhají, aby byly vzápětí utnuty naprosto odlišnou, nesouvislou poznámkou. Stavy vnitřního smýšlení, stejně jako role ve společnosti a události prožité, to vše je obsahem. Akumulace popisu sebe sama vrcholí ve chvíli uvědomění, že Levého vypravěč neodhaluje pouze sebe sama, ale strhává cáry individuality také ze čtenáře. Pokud bychom dali rovnítko mezi autoportrét a autobiografii, lze mluvit dokonce o extrémním případu budování autorovy identity. A i kdyby Levé samotný byl opakem vypravěčského subjektu, celý text je praktickou ukázkou toho, jak Levé vnímal okolní skutečnost a život sám – pojmově, jako slovníkové heslo, které lze chápat separátně, stejně jako zapuštěné do vztahů.

Sebevražda (Suicide 2008, česky 2015) je jemný, jednostranný hovor k příteli, který si vzal život. Vzpomínkové vykreslování přítelova obrazu osciluje mezi jeho glorifikací a smuteční vzpomínkou, nikoli však nutně vytýkaně truchlivou. Ve své podstatě zde jde, podobně jako v Autoportrétu, o budování narativní identity, tentokrát ne vlastní, ale jiného jedince. Vyprávění působí jako kvazipaměť, jako něco, co vypravěč důvěrně zná, ačkoli jisté situace nemohl s přítelem zažít. V konečném důsledku se zdá, že přítelův charakter je vtisknut do způsobu samotného vyprávění. Ten ve své podobě du-formy evokuje vzájemnou blízkost, pochopení; zároveň implicitně svou formou udržuje čtenáře v kontaktu. Na závěr vypravěč uvozuje trojverše, které byly nalezeny po smrti přítele – napsány jeho rukou. Ty nepřímo verifikují celou předešlou promluvu; jejich obsah posmrtně doplňuje a generalizuje vše, co bylo řečeno vypravěčem. Smutným mimoliterárním faktem zůstává, že Levé několik dní po odevzdání rukopisu sám páchá sebevraždu.

Všechny tři knihy se liší v míře konceptualizace samotného vyprávění – Levé nachází tři odlišné literární strategie pro své vyjádření. Jednou je to asociativní chrlení, podruhé je to katalogový výpis, potřetí vypravěčský způsob ve druhé osobě. Všechny tři knihy ovšem variují jedno – pohled. Pohled sumarizační na sebe samého, pohled na osobu přítele, pohled na skutečnost, která lze díky jisté míře uměleckého vnímání uchopit a formovat. Pohledy jsou to do značné míry sebestředné a plytké – Levé si nehraje na filozofa života, ani na extravagantního umělce s neskutečnými prožitky a zkušeností. Ve své výpovědi zůstává civilní; ona obvyklost se může na jednu stranu jevit nudná, na tu druhou se v ní ale každý dokáže najít a poukázání na ni může být dráždivé.

Vojtěch Velísek

LEVÉ, Édouard. Sebevražda. Překl. Sára VYBÍRALOVÁ. Praha: Rubato. 2015
LEVÉ, Édouard. Autoportrét. Překl. Veronika Matiášková. První vydání. Praha: Rubato. 2015
LEVÉ, Édouard. Díla. Překl. Sára VYBÍRALOVÁ, Veronika ZEMANOVÁ. Praha: Rubato. 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *