Tre ricordi di U. Eco

Když v polovině února zemřel italský spisovatel a literární teoretik Umberto Eco, bylo zřejmé, že odešel autor, s jehož texty se během svých vysokoškolských let musel setkat snad každý humanitně zaměřený student. Požádali jsme proto dva literární vědce a jednoho lingvistu, aby se s námi podělili o svůj názor na Ecovo dílo a doporučili z něj studentům to, co by rozhodně neměli opominout.

Dr. Jiří Koten (Akademie věd ČR)

Dílo Umberta Eca je pestré, je těžké upozornit na jeden vybraný text. Každému, kdo začíná s teorií literatury, bych doporučil Šest procházek literárními lesy. Harvardské přednášky už představují skoro samostatný žánr (česky vyšly nejen Ecovy, nýbrž i Borgesovy či Calvinovy přednášky), ale Ecův výklad je jasný a zábavný, až si říkám, že procházky představují knihu, kterou by každý, kdo někdy něco přednášel, chtěl napsat. Ucelený vhled do Ecova myšlení představuje Teorie sémiotiky, kterou bych doporučil jako další krůček, pak už samozřejmě záleží na zájmech a preferencích čtenáře. Kdo se zabývá středověkem, ať si přečte Umění a krásu ve středověké estetice, kdo se zajímá o fikční literaturu, ať sáhne po Lector in fabula.

Právě knihy ze druhé poloviny sedmdesátých let podle mě nejlépe slouží jako vstupenka do mistrovy kuchyně – v tématech, jimiž se postupně zaobíral, je zjevný pohyb od teoretické sémiotiky k analýze a interpretaci textu. Každému pak musím doporučit román Jméno růže, to je samozřejmě mistrovský kousek, který už se Ecovi v žádném z dalších románů nepodařilo zopakovat. Díky tomuto románu je konečně Eco čten, čteme i jeho romány, které jsou jen slabším odvarem jeho románového debutu. A čtou se i popularizační práce, které by jinak širší čtenářskou obec nejspíše minuly, kdyby jejich autorem nebyl Eco.

Prof. Petr Kyloušek (Ústav románských jazyků a literatur, FF MU)

Umberto Eco je významný teoretik a velký profesor. Nicméně já ho vnímám spíš jaké velikého spisovatele. Ty důvody jsou zcela osobní, objektivně nespravedlivé, jak už to někdy bývá. Jako teoretik je pro mě  důležitým doplňkem důsledněji propracovaných teorií Kostnické školy a francouzských sémiotiků. Zato jako autor je jedinečný v tom, jak propojuje vzdělanost a kulturní přehled z fikcí. Mnohem víc než stále vyzdvihovaného Jména růže si cením Foucaultova kyvadla. Je to významově mnohovrstevný román, jako jsou všechna Ecova díla. Jen tady podle mě zašel dál, až na existenciální tresť a k filozofickému tázání. Je to román o síle slova a fikce: myšlenka i smyšlenka, jsou-li jednou vysloveny a dány do oběhu, mají sílu působit kladně, ale také mohou způsobit lavinu a obrátit se i proti těm, kdo lavinu vyvolali. Je to reflexe o síle užívání a zneužívání sémiosféry. A tohle se mě bytostně dotýká.  Co slovo provádí s poznáním, pravdou a skutečností. A krom toho je Foucaultovo kyvadlo i nostalgicky ironické ohlédnutí za levicovými iluzemi šedesátých let, za jejich mocí i marností. Takřka generační účtování s vlastním životem a dobou tehdejší intelektuální effervescence. Vedle Itala Calvina je Eco „nejfrancouzštější“ italský intelektuál a jeho líčení vystihuje i mé vnímání pařížských uliček kolem Hřbitova neviňátek, z nichž už mnoho dnes nezbývá. Kdybych měl něco doporučit k četbě, pak tento román.

Prof. Rudolf Šrámek (Katedra českého jazyka a literatury, PdF MU)

Už samotné  setkání s Umbertem Ecem – natož možnost s ním u jednoho stolu sedět a  hovořit – to je zážitek, který se hned tak nestává. Vštípí se vám natrvalo  v paměť.  A nejen to. Je to zkušenost, která nečekaně vnese do vašeho myšlení, uvažování, vnímání světa okolo nás i v nás  jakýsi zvláštní pocit jistoty, řádu, smyslu a krásy.  Když U. Eco před světovým sémiotickým kongresem v polské Lodži  2015 přijímal před zástupci univerzit z celého světa (např.  také 4 z Číny) hodnost čestného doktora, pronesl téměř hodinový projev, který lze nazvat koncertem myšlenek na téma komunikace v informační společnosti – globalizace – osudy  kultury.  A výsledná teze?  „Budoucnost kultury je v její humanizaci.“ Ecovy úvahy byly zobecněním impozantního rozměru jeho znalostí a zkušeností umělce a vědce, jenž prostřednictvím pozorování i analyzování historického a současného dynamismu společenského vývoje i všední každodennosti (vzpomeňme jen jeho eseje o módních kabelkách) dospívá  k formulování vysoce abstrahovaných a přesně vyjádřených poznatcích o tom, co, jak řekl, „hýbe světem,  idejemi, věcmi, vztahy“ a také „myšlenkami, city a sny člověka.“  A to vše zastřešené kategoriemi  komunikace, funkce a kódu.  Ovšem kód se musí projevit „znakem“ (signum).  Jsem tak u Ecovy sémiotiky, u teorie znaku.  Může nás těšit, že se Eco hlásí k  zakladatelskému vlivu českého strukturalismu, jak ho poznal z prací R. Jakobsona a B. Havránka (z dob, kdy byli profesory na FF MU), L. Doležela i prof. Osolsobě z FF. 

Ponořte se nejen do četby detektivního románu Jména růže a Dějin krásy, ale jako studenti lingvistiky především do Ecovy Teorie sémiotiky.  Objevíte úžasný svět přesného myšlení i přitažlivosti jazykovědy, sémantiky a  antropologické hodnoty komunikace.

-red-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *