Román, performance a literatura jako byznys

Autor knihy Básník / román o Ivanu Blatném, za kterou získal ocenění Magnesia Litera v kategorii kniha roku, majitel nakladatelství Druhé město, které vydává knihy Michala Viewegha, Ireny Douskové nebo Michala Ajvaze. A v neposlední řadě také básník a člověk, kterému vděčí česká slam poetry scéna za samotnou existenci. Martin Reiner v rozhovoru pro studentský časopis Pulsy odpovídá na otázky týkající se současné situace v literatuře.

Proč jste se rozhodl napsat román právě o Ivanu Blatném?

Já jsem se se jménem Blatný setkal poprvé někdy na jaře roku 1986, když mě Mirek Kovařík poslal za Vladimírem Bařinou, což byl takový nenápadný učitel češtiny na dělnickém učilišti tady v Brně, ale zároveň člověk, který Blatného v Anglii dvakrát navštívil. Povyprávěl mi o Blatném příběh, který je bezesporu fascinující, také mi půjčil protektorátní vydání Melancholických procházek, které nebylo možné nikde sehnat, protože byl Blatný zakázán. V roce 1986, kdy mně bylo nějakých 22 let, jsem se začal pomalu věnovat aktivitám, které – nechci, aby to znělo příliš nabubřele – zrovna nekonvenovaly tehdejšímu režimu. V tom jsem samozřejmě chtěl pokračovat, a v druhé polovině 80. let pro mě bylo pátrání po osudu Ivana Blatného do jisté nepatrné míry protistátní činností. Umožnilo mi to stýkat se s řadou lidí, kteří nebyli v té době režimem vítáni. Trvalo však ještě mnoho let, než jsem celé dílo zpracoval, neboť jsem byl zaměstnán např. vedením nakladatelství.

Určitě jste vytížený autorskými čteními a rozhovory, ale přemýšlíte už o další knize?

Mám několik motivů rozepsaných a nachystaných z minulosti. Já totiž pracuju takovým neefektivním a srandovním způsobem. Během psaní Básníka jsem stihl napsat a vydat dalších 8 knih. Například v roce 2005 a 2006 jsem měl rozpracovaný román, který jsem začal psát v Austrálii, kde jsem byl půl roku. Potom, když se mi narodilo dítě, míval jsem občas, aby se žena vyspala, takový noční dozor nad malou – a tehdy jsem rozepsal další román. Další kniha vznikla, když mě časopis Babylon požádal, abych mu poslal ukázku z rozepsaného románu o Blatném, a já jsem tam našel tak osmistránkovou pasáž, která s Blatným moc nesouvisela a která se mi natolik zalíbila, že jsem na jejím základě napsal později celkem úspěšný román Lucka, Maceška a já.
Zpátky k úvodní otázce… Já jsem samozřejmě počítal s nějakými promo akcemi. To se mi potvrdilo v míře vrchovaté. I dřív jsem absolvoval nějaká čtení, ale teď je toho čtyřikrát tolik, takže i kvůli tomu jsem celý loňský rok vypustil a do ničeho nového jsem se nepouštěl. Nedávno jsem začal pracovat na nové knize. Cítím, že ten zájem postupně opadává, a já mám tak prostor se na ni soustředit.

Mají podle vás autorská čtení vliv na prodejnost knihy?

Myslím si, že význam autorských čtení na prodej knih je minimální. V dnešní době, kdy vychází obrovské množství knih, nejspíš může autor čtenáře přesvědčit třeba tím, že je mu sympatický. Což může navýšit prodejnost o desítky, maximálně stovky, ale neudělá vám to z obyčejné knihy bestseller. Taky myslím, že autorské čtení je specifický žánr, který ne každý umí. Mám pocit, že velkou popularitu a medializaci knihy zapříčiní souhra náhod, kterou úplně nedokážu charakterizovat.

Dnešní svět se rapidně zrychluje a člověk si stále hůře hledá čas na dlouhé romány. Myslíte, že se bude literatura tomuto vývoji přizpůsobovat a díla budou kratší?

Literatura to dělá už delší dobu, ale nejde jen o to, jak je kniha dlouhá, ale také o to, jak pracuje se střihem, dynamikou. Já osobně nemám rád, když se v knize u něčeho prodlévá déle, než je nutné k tomu, aby čtenář pochopil, co mu má být sděleno. Román o Blatném je sice dlouhá kniha, ale snažil jsem se, aby každá ze čtyřiceti kapitol měla nejvýš tak 10–15 stránek. Každopádně literatura nemůže být tak rychlá jako jiné žánry, jako například film, videoklipy atd. Stále však existují lidé, kteří bez ohledu na to, anebo právě proto, že se doba zrychluje, využívají četbu jako jakýsi prostor, kde čas plyne jinak, kde unikají zběsilosti doby. A stýkám se stále častěji s tím, že lidé rádi čtou tlusté knihy. Třeba v Americe všichni úspěšní autoři píší romány, které mají 450 stránek, a lidi si v tom libují a mnohdy si stěžují, že to bylo tak krátké. Já se ale i nadále budu snažit o maximální kondenzaci textu.

Zaznamenal jste nějaký vývoj českého čtenáře za posledních třeba 20 let? Musí se autor přizpůsobovat čtenáři?

Autor se nemusí přizpůsobovat nikdy a nikomu. A taky vždycky budou autoři, kteří budou psát naprosto střelené věci, u kterých rozumný člověk pochybuje, jestli je vůbec možné to číst. Právě tito autoři se ovšem v budoucnu můžou stát slavnými proto, že se v minulosti nepřizpůsobovali aktuálnímu trendu. Taky je spousta autorů, kteří vycházejí vstříc dobovému zájmu. Když se hitem stane severská detektivka, tak ji najednou píše obrovské množství lidí.

Je nakladatelství v Česku byznys nebo spíše osobní záležitost? Může si někdo založit nakladatelství za účelem velkého zisku?

Záleží samozřejmě na tom, co se rozhodne vydávat. V 90. letech vznikala nakladatelství jak příslovečné houby po dešti. Polistopadová doba postupně roztřídila nakladatele na ty, kteří to budou dělat jako byznys (jako například Ivo Železný, který ovšem skončil před nějakými časy, kdy byla v Praze velká povodeň a všechno mu zaplavila. To byl velkonakladatel, který dělal okolo 300 knížek za rok…) nebo z osobní potřeby. To byla většinou skupina nadšenců, kteří měli pocit, že konkrétní knihy prostě musí být vydány, i když nemohou vyvolat masový čtenářský ohlas. Z nich drtivá většina zkrachovala, protože vydáváním básnických sbírek se člověk neuživí. Mezi těmito nakladateli bylo pár, kteří měli to štěstí, jako Torst, Host nebo Petrov, předchůdce Druhého města. Rozdíl mezi těmito úspěšnými a ostatními bylo – často velmi šťastné – nalezení klíče k úspěchu. V případě Petrova se jím stal Michal Viewegh, v případě Torstu jaksi obecněji pražští intelektuálové a bývalí disidenti, v případě Hosta později severské detektivky.
Já osobně jsem to začal dělat z lásky k literatuře, a taky proto, že jsem autory, které jsem vydával, znal osobně – Ivana Wernische, Ludvíka Kunderu a další – a až později se do toho spíše souhrnem okolností zapletl Viewegh, ze kterého se stal nejprodávanější autor.

Jak vnímáte dnešní rozmach autorských čtení a různých performativních vystoupeních v podobě například slam poetry?

V 90. letech se do země hrnuly nové fenomény typu komerční televize a dnes to bude znít legračně, ale tehdy Nova znamenala kulturní převrat. Postupem času dosáhla kultura virtuálních obrazových fenoménů pomyslného vrcholu, a proto si myslím, že pro mnoho lidí začalo být znovu zajímavé a vzrušující se potkat s živým člověkem a sledovat něco, co se rodí tady a teď a je to exkluzivní pro těch pár lidí, kteří jsou přítomni. Já to vidím jako přirozený vývoj. Ale není to tak jenom s literaturou. Vezměte si třeba 80., 90. léta, kdy byly kapely, které vůbec nekoncertovaly, protože je uživila studiová tvorba, a s nástupem mp3 a stahování šel tento typ obživy do kopru. Jistě, stále z toho něco mají, protože se to financuje jinými způsoby jako např. Spotify, ale to, co se dalo vydělat před dvaceti lety prodejem alb, už tady dávno není a asi ani nebude. Takže kapely přirozeně zjistily, že se musí zaměřit na koncertování, i tady vidíme ten posun k tomu účinkování tady a teď.

V devadesátých letech jste se zapříčinil o vznik slam poetry scény v Česku. Může vděčit současná slamová situace právě vám?

Myslím, že můj podíl na zrodu české slamové scény je zásadní, protože jsem byl ten, kdo tady slam poetry jako první razantněji a viditelněji prosazoval. V roce 2001 až 2004 jsem pořádal mezinárodní festival poezie v Olomouci, jmenovalo se to Poezie bez hranic. Hranice v tomto smyslu nepředstavovaly pouze hranice státní, ale pokoušel jsem se také umazávat hranice mezi žánry. Hledal jsem věci, které ve svém jádru poezii mají, ale zároveň ji rozvíjí nebo se od ní odchylují. Při organizaci druhého ročníku jsem si všiml, že velkým propagátorem a taky skvělým slamerem v Německu je Jaromír Konečný, který emigroval někdy začátkem 80. let. Pozval jsem ho tedy do Česka a on s sebou přivedl další 2 vynikající německé slamery, načež jsem pak uspořádal první národní kolo ve slam poetry v České republice. Od čtvrtého ročníku jsem spolupracoval tady v Brně s Flédou, které jsem to později přenechal.
V poslední době tento trend sílí díky univerzitám. Tomáš Kůs, kterému to zase přenechala Fléda, se snaží kromě národního kola pořádat školní akce, exhibice a různé show, pokud vím.

Slamujete?

Neslamuju, i když mě to po každém dalším ročníku lákalo, protože jsem první ročníky nejen organizoval, ale také moderoval, takže jsem se do jisté míry spoluúčastnil na celkovém efektu. Nikdy jsem se do toho ale skutečně nepustil. Taky proto, že už jsem za ty roky nějakým způsobem zaškatulkován a v případě slamu jdete opravdu s kůží na trh. Asi jsem už starý na to, abych to riskoval, i když by mě to teda bavilo. Další věc je, že člověk musí přijít s něčím svým. Já píšu poezii, napsal jsem už sedm nebo kolik knížek, ale píšu jiným stylem, moje poezie není takto narativní. Už jsem měl párkrát opravdu cukání a rád bych si to zkusil, ale asi bych se cítil nesvůj.

A nechcete si to vyzkoušet?

Ne, ne. Myslím si, že čím starší budu, tím menší je pravděpodobnost, že do toho půjdu a taky myslím, že jednapadesátiletý slamer by sice mohl být svým způsobem i zábavný, ale…

Rozhovor vedl Jaroslav Hroch
foto: Jaroslav Hroch

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *