Martin Jirásko: Rodinná jízda dvacátým stoletím

Překladatelka Alena Mornštajnová si svým debutem vytyčila ambiciózní cíl – vytvořit generační román s dějinami dvacátého století v pozadí. Jenže čím těžší balvan, tím hůř se zvedá. Někdy je asi zkrátka lepší nepřecenit své síly a rozepsat se snad na něčem méně náročném, vzhledem ke kvalitativní rozdílnosti dvou částí románu by to autorce určitě prospělo.

Aleně Mornštajnové se nedá upřít schopnost psát čtivě a bez nějakých zbytečných stylistických kudrlinek, které si mnozí spisovatelé rádi vykládají jako známku kvality. Ovšem tady se setkáváme s poněkud opačných problémem. Text je až moc šablonovitý, plný klišé a bez něčeho, co tak trochu vágně označím jako osobitost či jeho specifická „chuť“. Autorce chybí vlastní styl, kterým by své dílo odlišila od hromady jiných knih, které se na českém trhu objevují.

Román je složen ze dvou částí, přičemž první se věnuje osudům rodiny od dob první světové války. Rámec celého příběhu je zasazen do vyprávění Anežky, která přibližuje osudy svých rodičů a prarodičů. Rodinná sága je tedy jistým průřezem historií československého státu, ačkoliv tyto „velké“ dějiny stojí jen v pozadí. Hlavní osou románu ovšem nejsou historické události 20. století, ale rodinné vztahy a jejich vývoj. Jednou z největších bolestí Slepé mapy je však také to, že autorka se do rodiny Dvořákových snaží vtěsnat co nejvíce druhů tragédií, takže výsledek je přecpaný a zoufale nevěrohodný. S trochou nadsázky se dá říct, že aby se vytvořila pořádná rodinná kronika, tak podle posledních trendů jsou zapotřebí tyto nezbytné ingredience: obě světové války, několik rodinných generací, Sudety, normalizace, velká láska a alespoň jedna velká zklamaná láska. Člověk si pak říká, že chybí už jen nějaké to domácí násilí (ale nebojte, i na to nakonec dojde). To všechno smícháme a voilà, „velký“, pardon „velkoformátový“ román je na světě.

Další slabinou románu je psychologická jednotvárnost postav, což je, vzhledem k tomu, že právě na postavách celý román stojí, poměrně závažný nedostatek. Charakteristiky se totiž omezují jen na několik povahových rysů, které formují celou osobnost a které se zásadně nevyvíjí. Jednotliví protagonisté tak působí šablonovitě, ploše a prázdně.

V druhé polovině knihy Anežka opouští vyprávění o svých předcích a věnuje se svému vlastnímu potýkání se se životem. Tato část je mnohem zajímavější než první – a to jak příběhem, tak i samotnou formou. Největší rozdíl oproti první části je, že kromě prostého vypravování se dozvíme i víc o tom, co se hlavní hrdince Anežce honí hlavou. Osoba Anežky je zmítaná vinnou a pochybnostmi, což z ní nakonec přece jen dělá víc než jen prázdnou schránku s několika povahovými rysy, která slouží k vypravování rodinných historek.

Co nemohu Aleně Mornštajnové upřít, je schopnost vtáhnout do přímočarého, plynulého děje. Je to i tím, že se autorka většinou nezdržuje popisy, ale neustále tlačí příběh vpřed, takže klouže jako na tobogánu – a stejně náhle jako jízda na tobogánu také skončí.Samotné uzavření románu, kde spolu rozmlouvají zemřelé postavy z první části románu, je tak stejně nečekané, jako úsměvné – jako kdyby se čtenář u Vojny a míru na konci dozvěděl, že všechno ve skutečnosti dirigovali mimozemšťané dohlížející na hloupou lidskou rasu.

Slepá mapa může přitáhnout mnoho čtenářů, kteří hledají hlavně nenáročný a čtivý příběh. Nedostatků má ovšem příliš mnoho, než aby se tento debut dal přijmout s nadšením.

MORNŠTAJNOVÁ A. Slepá mapa. Nakl. Host, Brno, 2013. 396 str.

Martin Jirásko

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *