Radosti, radosti, kdy vás bude dosti

Je léto, 15. července 2015, sedím u okna a dívám se na slunce zapadající nad vrcholky smrků a píšu. Na dovolené zase píšu slíbený text pro Pulsy – měl by to být jeden z posledních nekrologů, které ještě otisknou, a pak už nebude nikdo umírat. Přímo pod oknem šumí malá bříza, hned vedle náhrobku Jana Rokyty, cimbálisty a mého učitele z dob, kdy jsem ještě studoval v Ostravě. A teď jsem ho potkal tady, v Beskydech, na Čartáku, kde si pod jeho vyrytým jménem může člověk přečíst ještě krátký epitaf: „Čím větší Valach, tím větší Evropan!“ No, pěkné. Ale teď zpátky k Vaculíkovi, protože je to už skoro dva měsíce, co umřel, a já jsem o něm pořád ještě nic nenapsal.

Nekrolog Ludvíka Vaculíka – spisovatele, novináře, chartisty. Narodil se 23. června 1926 v Brumově. Pracoval v Baťových závodech a později v učňovském internátě. A… vlastně ti redaktoři mají recht. Proč bych tady měl opisovat údaje, které si čtenář může najít v každém lepším slovníku českých spisovatelů, nebo si je přečíst přímo na záložce některé z Vaculíkových knih? Opouštím tedy psaní nekrologu a zkusím něco jiného, snad nějakou úvahu nad Vaculíkem, jak by se asi při této příležitosti hodilo.

12025824_10153358773998197_18332155_ofoto: Josef Zeman

Slunce už je skoro neviditelné, na obzoru zůstaly jenom více či méně tmavé šmouhy. Přímo pod mým oknem leží Vaculíkův kamarád a cimbálista, se kterým rád zpíval lidové písně – obvykle osobitě upravené. Otvírám stránky Rušného domu, který jsem si sem přivezl na čtení. Jsem totiž zvědavý, jaké světlo mi na Vaculíka zpětně vrhne. Venku je už stejně tma.

První kniha

Rušný dům je Vaculíkův román, poprvé vydaný v roce 1963. Jedná se o prozaickou prvotinu, jejíž význam a literární hodnota nejsou nijak světoborné. Spíš je to velmi zajímavý studijní materiál, v němž bystrý čtenář může odhalit některé specifické rysy autorovy poetiky a zároveň docenit jeho pozdější odklon od budovatelského uvažování. Rušný dům je vlastně typem knihy, která musela být napsána někdy na sklonku padesátých, nebo na začátku let šedesátých. Proč? Poněvadž ukazuje, že po Vítězném únoru v Československu nenastal konec historie, ale že diktatura proletariátu stále není schopna dostát řadě svých dříve proklamovaných ideálů a že největším nepřítelem nového světa tak nakonec nejsou diverzanti a nepřejícní zrádci z řad inteligence a buržoazie, kteří jsou naštěstí čitelní a jasně rozpoznatelní, ale největší ohrožení správného vývoje představují samotní straničtí funkcionáři dusící potřebný rozvoj společnosti. Tito formalisti, diletanti a frázisti totiž socialismus nechápou v jeho komplexitě, nýbrž ho osekávají na tu nejhrubší dřeň – na technologii moci, vyhlášky, hesla, rozkazy, tabulky… Rušný dům tedy popisuje střet mladého, stále ještě velmi zapáleného a odhodlaného, vychovatele s lidmi z praxe – tedy se straníky.

„Mé ideály! Odešel jsem studovat Vysokou školu politickou a sociální, protože jsem byl velice nespokojen s podobou světa a rád bych ji pozměnil. Dychtivě jsem těžil ze všech zajímavých a moudrých nauk i z nejpokrokovější vědy o lidské společnosti a její přestavbě. Až do února čtyřicet osm mi byla linie jasná, fronty se mi zdály přehledné. Po únoru se však ve mně usadil nepokoj. Říkal jsem si: teď je po našem, a všichni budou čekat, jak se ukážeme. To, co je před námi, je vlastně těžší a složitější než dobytí moci. Teď se tedy bude cenit opravdový rozum a skutečný cit, velkorysost i jemný smysl pro detail. A čistota, čistota! Zdálo se mi – taková naivita! – že teď by měl každý z nás přímo choulostivě dbát, aby se ani oklikou neznal s darebákem. Aby co nejpřesněji vyslovoval svoje myšlenky a velmi šetrně si troufal něco tvrdit o tom, co si myslí někdo jiný. Jenže mě připadalo, že se nehledí nejen na slovo a větu, ale ani na celý článek. Často jsem se dostával do sporů s lidmi z praxe, kteří poúnorový vývoj nechápali nebo odmítali. Argumentoval jsem tím, co napsal Marx, prohlásil Stalin a řekl Gottwald. Přebili mě obyčejně tím, co udělal soudruh Vavrda. Byla to historická doba, a kdo měl v ruce její hlavní režii, nemohl dbát na všecky podrobnosti. Ale byli jsme tu my, řadoví a obyčejní, a každý z nás měl nějakou podrobnost po ruce: na tu mohl a měl dbát.“

Vaculíkův vypravěč/hlavní postava tedy stále věří myšlence socialismu a snaží se ji, i přes odpor řady jiných, vtělit do života a nakazit novým uvažováním svěřené učně. A jak je pro Vaculíkovy hrdiny typické: dělá to s vervou a nezměrným nasazením, které se často obrací proti němu samotnému. Nebojí se jít do konfliktu, postavit se většině i nadřízeným – když jde o správnou věc, je potřeba věci pojmenovat otevřeně, bez zbytečných oklik. Lysák – tak Vaculík nazval své románové alter ego (kdo se projde po brumovském hřbitově, velmi rychle pochopí, proč právě Lysák) – nutí své učně, aby dodržovali disciplínu, aby uvažovali jako uvědomělí soudruzi, aby se rozvíjeli v kolektivu, aby plnili své internátní funkce a aby se podíleli na kulturním programu. Jeho snaha však vyjde spíš na prázdno – jako vychovatel není příliš úspěšný, je příliš zásadový, tvrdý a nespoutaný. Takový ryze vaculíkovský.

DSC06195

Pohled z brumovského hřbitova, foto: Aleš Merenus

Rušný dům je tak próza, která zaznamenává jedno stádium Vaculíka autora, který o několik let později vydává svůj první klíčový román – Sekyru. Posun mezi oběma díly je neuvěřitelný – jak po stránce výrazové, tak především z hodnotového hlediska, které nabízí subjekt vypravěče. Posun mezi Rušným domemSekyrou je podobně radikální jako posun mezi Majiteli klíčů z roku 1961, v nichž Kundera nemilosrdně karikuje české měšťáky a adoruje komunistický odboj v protektorátu, a jeho prvním románem Žert, který vyšel několik měsíců po Vaculíkově Sekyře, s níž býval také často srovnáván. Vaculík a Kundera jasně ukazují posun jak v literatuře, tak ve společnosti, který změnil ovzduší v celém Československu a vyústil až ve Vaculíkovo velmi kritické vystoupení na sjezdu Československých spisovatelů a následně i v text Dva tisíce slov. Bez znalosti Rušného domu tak lze jen těžko docenit, odkud kam Vaculík během necelých pěti let dospěl.

Poslední kniha

Stromy už ani nešumí, je absolutní bezvětří. Už jsem se chystal jít spát, ale teď mi došlo, že místo toho nekrologu bych vlastně ještě mohl přidat recenzi. Na soubor nedávno vydaných textů Další tisíce. Je to koneckonců poslední Vaculíkem připravená kniha, která vyšla těsně před jeho smrtí v květnu. Zařazení recenze do textu bude mít totiž dvě nepopiratelné výhody: a) orámuje hezky Vaculíkovo dílo z obou stran, protože tak v něm budu mít zmínku jak o jeho první knize, tak i o té poslední, b) díky ní se z šedesátých let můžu přesunout i do let osmdesátých.


img_414172_main

Další tisíce nesou stopy ryze Vaculíkova „projektu“. Vyšly v brněnském nakladatelství Atlantis, kterému Vaculík zůstával věrný už od začátku 90. let. Jde o jakýsi druhý díl, druhý výbor jeho převážně esejistických textů – v tomto případě z období normalizace. První text „K případu Mlynář“ je datován 6. březnem 1977 a závěrečná „Myš“ nese vročení léta Páně 1998. „Myš“ však představuje spíš apendix, protože souvislá řada přetištěných textů vlastně končí v roce 1990 – tedy vrcholí událostmi sametové revoluce a prvními reflexemi polistopadového dění. Výbor tak před čtenáře staví především texty z doby, kdy Vaculík nesměl oficiálně publikovat a musel se přesunout do nového komunikačního okruhu – tedy do sféry samizdatu. Proto nepřekvapí, že většina zařazených esejů poprvé vyšla v samizdatovém Obsahu, kam neúnavně přispíval až do roku 1989.

Další tisíce jsou typicky vaculíkovským titulem také proto, že kromě jeho esejistické tvorby přetiskují i řadu materiálů osobní povahy – tedy dobové dokumenty, díky nimž se čtenář může lépe vpravit do situace, v níž se autor během normalizace nacházel. Sem se řadí například série přetištěných záznamů výslechů Vaculíkovy ženy na FMV, z archivu převzaté komplexní hodnocení příslušníka SNB, který byl na Vaculíka nasazen, dále také kopie rozsudku nad přepisovačkou Drahomírou Šinoglovou, která byla za přepis textů edice Petlice v roce 1980 odsouzena k nepodmíněnému trestu v délce dvanácti měsíců, či fotografie z archivu StB, na níž byl tajně vyfocen se svou tehdejší přítelkyní Lenkou Procházkovou. Vaculíkovy eseje se tak prolínají s dobovými dokumenty a vytvářejí celek, v němž pozorný čtenář může zachytit základní události z Vaculíkova života i události dějinné – tedy události velké historie, které do jeho osobního života vtrhly jako proud rozvodněného potoka do otevřených dveří venkovského stavení.

Další tisíce jsou Vaculíkovým dílem také tím, jak dokážou čtenáře překvapit. Kdekdo by pravděpodobně čekal, že texty proskribovaného spisovatele budou plné spravedlivého rozhořčení, morálních odsudků a tvrdých výpadů proti režimu. Ale to by nebyl Vaculík, aby skuhral – to nebyl jeho styl. Jeho eseje, a v tom vidím jejich hodnotu jak literární, tak i „psychologickou“, totiž vůbec nejsou ukňourané – dokonce se době normalizace věnují spíš jakoby okrajově. Příklad za všechny představuje esej „Pohřeb mluvčího“, kde Vaculík, velmi ironicky a se smyslem pro jemný humor a drobný detail, popisuje okolnosti svého zadržení na policii. Šlo o zadržení v souvislosti s pohřbem Jana Patočky, na který se Vaculík samozřejmě chystal, ale jeho účast na tomto pietním aktu tehdejší represivní orgány považovaly za naprosto nežádoucí.

„Mínil jsem jít na pohřeb, ale dostal jsem na stejnou dobu předvolání na jistý úřad. To je jak na potvoru, řekl jsem si. Poslal jsem úřadu písemnou omluvu, že jdu na pohřeb, a krom toho jsem se odhodlal užit lsti. Pohřeb měl být v deset, ale já jsem se rozhodl odejít z domu neuvěřitelně brzy: už v šest hodin ráno. Jenže úřad mě přelstil: když jsem tak neuvěřitelně časně vyšel z domu, čekalo tam na mne auto: šestsettrojka známého odpudivého tvaru a hnusné černé barvy.“

Vaculíkův ironický odstup od policejní represe, která se neštítila zamezit řadě lidí naposledy se rozloučit s filosofem Patočkou, je čitelný hned od samého začátku. Ale nejen na začátku – text totiž ve stejném duchu popisuje celou tragikomickou situaci jeho zadržení, během něhož si Vaculík čte Peroutkovu esej Jací jsme a její obsah převypravuje sloužícím příslušníkům, kteří se po celou dobu jeho pobytu na policii věnují luštění křížovek.

Další tisíce jsou vaculíkovskou knihou i proto, že se v ní objevují autorovy stálice, jichž se držel i ve své polistopadové publicistice. Čtenář si tak zde může přečíst Vaculíkovo „Jaro je tady“ nebo „Srpnový den“ z různých let. Je to tedy kniha, která shrnuje to nejzajímavější z doby po Chartě až po listopad 1989 a v níž se ukazuje jednotnost autorova stylu i jeho neutuchající zápal – i přes všechny překážky se neustále vyjadřovat k současnosti, lidem kolem sebe i k sobě samotnému.

Uzavírám svou recenzi, která se ani slovem nedotkla Vaculíkových veleknih, k nimž řadím MorčataČeský snář. Ani slovo jsem tady neztratil o jeho Loučení k panněHodinách klavíru, které by mohly být v mnoha ohledech poučné i pro redaktory Pulsů. („Mají mnoho dlouhých článků a málo čtení. Mluvil jsem o tom s paní Bělounkovou: proč nemůžeme při různých příležitostech, životopisných nebo historických, otisknout kousek starší literatury? Nerudo, marně jsi psal. Kdyby ses zdola uřval, tvůj hlas k nám nepronikne. Naše noviny se sice lepší, ale neucházejí se o širší čtenářskou obec, nechovají se ‚náborově‘.“) Nedá se nic dělat, nesmím už dále napínat svého čtenáře a musím už přejít k eseji na téma Vaculík, abych splnil to hlavní, co jsem si na začátku vlastně předsevzal.

Pokus o esej-portrét

Vaculík je zjev v tom nejpříkladnějším slova smyslu. Nedá se zařadit do žádné škatulky, není možné ho násilně někam vtěsnat a odhlédnout od jeho vlastní osobité lidské formy. V čem ovšem ta osobitost vlastně spočívá? Podle mě stojí na několika zdánlivě protisměrných charakteristikách, jež se sbíhají jako potůčky do jednoho toku – do toku jménem Ludvík Vaculík. První z nich je dána jeho pozicí ve světě, jeho původem a jeho dalším působením – totiž střetem mezi světem lidového, vesnického uvažování a uvažování pražského spisovatele a novináře. Vaculík, rodilý Valach z Brumova, nikdy nepřekročil své rodové určení – proč by taky? Jeho regionální kořeny jsou čitelné jak v jeho uvažování, v jeho lidovém pohledu projevujícím se například v tradičním machismu, který v posledních letech leckoho pobuřoval, tak na rovině jazykové, která jeho literárním dílům dodává punc neopakovatelnosti, autentičnosti. Vaculíkův způsob obrábění jazyka však není pouze lidový a tzv. made in Valašsko. Na jeho psaní je znát i myšlenková vyzrálost, jíž dosáhl v intelektuálním prostředí velkoměsta – a také v ryze specifickém prostředí českého disentu. To se projevuje i v tematickém plánu jeho děl – kde například vůně června signalizuje něco mnohem obecnějšího – něco s vysloveně společensko-historickým dosahem. Detail je v jeho díle povýšen na obecnější rovinu – Vaculík ho nechá vypovídat o mnohem komplikovanějších jevech, když ho použije jako klíč k otevření vlastního názoru na nějakou politickou či ryze obecně mravní otázku. V tom tkví jeho mistrovství a zároveň druhá z jeho protisměrných charakteristik. Vaculík spisovatel je totiž příkladem dialektického napětí mezi detailem, konkrétností a věcností na jedné straně a velkými celky, obecností a idealismem na straně druhé.

A pak je tu ještě křiklavý a provokativní kontrast mezi jeho vlastním egem, skrze nějž filtruje všechno, o čem píše, a světem, který je a zůstává mimo něj. Někteří škarohlídi dokonce tvrdí, že Vaculík psal jenom sám o sobě. A o ničem jiném. No a vlastně mají pravdu, protože Vaculík skutečně psal o všem, co proteklo jeho mozkem, co naplnilo jeho spisovatelské prsty až po okraj, že to musel vylít na stránky svých textů. Jeho myšlenkový vesmír je tak sice koncentrovaný kolem jeho zájmů, jeho osobnosti, ta je však natolik široká a kritická, že není možné ji označit za omezenou. Když už tak jedině za „svojskou“. Permanentní sebedokumentace vlastního života tak u Vaculíka není pouhou obsesí nějakého nezajímavého a otravně expanzivního grafomana, ale přirozeným kritickým nástrojem, jak sledovat sám sebe, jak se neustále kontrolovat, usvědčovat se, hledat a odkrývat zakryté. Vaculík tak, vpravdě nejdůsledněji, ještě důsledněji než jeho vzor Jiří Kolář, literalizoval svůj život – vtělil ho do textu, vsadil na stránky knih. S odvahou, drzostí a neutuchající důsledností.

Radosti, radosti

Je dvanáct hodin a já zavírám počítač. Za oknem slyším zvuk projíždějícího auta. Vlastně ne. Slyším tramvaj, která projíždí pod mým bytem v Brně. Už jsem doma a čtu si svůj text, trochu si s ním ještě hraju a upravuju ho. Je léto, 20. července 2015 a já doufám, že tento nekrolog, co nakonec dělá všechno proto, aby jako nekrolog nevypadal, brzo vyjde. Než ho ale pošlu redakci k posouzení, musím ještě dopsat jeden odstavec, možná dva.

Že mám Vaculíka skutečně v oblibě, jsem si uvědomil až docela nedávno na facebooku, když jsem se jeho psaní zastával v polemice s Kamilem Filou. Je pravda, že někteří lidé Vaculíka opravdu neměli rádi – vyčítali mu jeho nemanželský poměr, jeho mnohdy radikální názory a způsoby, jimiž se vyjadřoval o ženách a taky další věci. No jo, tak už to prostě chodí. Ne každý musí Vaculíkovi přijít na chuť, i když na jméno by určitě měl a ne psát do knih z knihovny věty typu „to je vůl“. Ano, i tak se projevovala porevoluční nenávist některých čtenářů k autorům vzešlým z disentu, kterou si vybíjeli vpisky do jejich knih. Stačí si v Moravské zemské knihovně půjčit Morčata, kde je takových výpadů, napsaných růžovým zvýrazňovačem, celá řada. No a tady bych asi skončil, pokud bych ovšem nechtěl text uzavřít něčím hezkým.

To hezké je Vaculíkova knížka Polepšené pěsničky. Je to knížka a CD, v němž Vaculík zpracoval a sám nazpíval lidové písně, často podle vlastního gusta upravené – stejně jako to dělal jeho oblíbenec Karel Havlíček. A na cimbál ho na tom CD doprovází Jan Rokyta, jehož tělo, jak jsem před pár dny zjistil, vůbec neleží na Čartáku a jehož siluetu si právě snažím vybavit. Je opět tma, ale jiná než tam na horách – město svítí a já se dívám do obrazovky a opisuju tenhle poslední kousek textu, v němž se odráží Vaculíkova osobnost jako ozvěna na dně propasti.

Radosti, radosti, kdy vás bude dosti,
až budou na marách ležat naše kosti.
Na marách ležají pod rovem přikrytý,
tehdy bude dosti tej naší radosti.
Ani sem nevěděl, jak mě to uteklo,
jak sa včil dostanu do nebe skrz peklo.

Aleš Merenus
úvodní fotka: Petr Mevald

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *