Pulsy 5/2016 – Ukázka z rozhovoru s Bohumilem Fořtem

Již brzy představíme páté číslo Pulsů, které se bude věnovat vyprávění. Součástí čísla je také rozhovor s Bohumilem Fořtem, pedagogem a akademikem, jehož částečné znění nyní přinášíme. Rozhovor vedl Vojtěch Velísek.

Sám jsi teoretik fikčních světů. Ze všech možných teorií, které v literatuře existují, proč sis vybral zrovntuto?

Teorie fikčních světů je prostě sexy. Je přiměřeně systémová, přiměřeně analytická i přiměřeně eklektická, ale hlavně vidím její analytický potenciál. Právě aplikabilita teorie na primární literaturu je tu přece to, oč tu běží! Teorie fikčních světů je aplikabilní takovým svým nenápadným způsobem – spíše než by obsahovala nějaký systém univerzálně použitelný pro analýzu beletristických textů, poukazuje na subtilní aspekty fikčně textové i světové výstavby, které je možné použít pro detailnější analýzy jednotlivých jevů dle potřeb teoretiků samých. Líbí se mi spojení této teorie se strukturalistickým rozborem, stejně jako s analytickou filozofií a s teorií fikce a fikcionality. Analytický potenciál celé teorie je možné prokázat jenom jedním možným způsobem a tím je vytrvalá aplikace na primární texty. Zatímco ve světě jdou tyto aplikace spíše směrem k recepčním aspektům tvorby fikce či k literárním postavám, v českém prostředí se objevily nedávno Doleželova Heterocosmica II a moje Fikční světy české realistické prózy, které jdou spíše směrem k podchycení jednotlivých směrů (realismus, postmoderna) konkrétních autorů a děl.

Pojem „fikční svět“ je ale dnes používán dost vágně…

Jakkoli jsem rád, že v domácím prostředí sousloví zdomácnělo, obávám se, že zdomácnění vede k vulgarizaci, kterou si prostě ten termín nezaslouží. Dnes se fikční světy skloňují jako housky na krámu, ovšem je třeba si uvědomit, že se opravdu jedná o velice precizně definovaný termín v rámci nějaké systémové teorie. Bohužel nejen studenti, ale i renomovaní literární historikové jej dnes používají zcela nahodile, nejčastěji ve smyslu „fikcí zobrazená realita“, ale tato vulgarizace je tristní. Přece také nepoužíváme například termín „diferenciální rovnice“, abychom odkazovali k jakémukoli matematickému vztahu. Moc prosím, vyjadřujme se precizně, literární teorie si to zaslouží.

Zmiňuješ svou poslední knihu Fikční světy české realistické prózy; co nového přináší? Jde spíše o sumu výkladů literárních děl na pozadí teorie fikčních světů, nebo ji metodologicky rozšiřuje?

Fikční světy české realistické prózy jsou především experiment. Navíc je konečný tvar knihy něčím úplně jiným, než jsem původně zamýšlel. Prostě jsem před lety v jedné chvíli, bylo to při zkoušení u státnic, zjistil, že si musím sám pro sebe definovat, co je vlastně realismus. Teorie fikčních světů se zdála dobrým nástrojem, šel jsem tedy do toho. Jenže – pro účely celé knihy jsem musel definovat pojem „realistického fikčního světa“, jehož model jsem si ale musel sám vytvořit. A že je tento model zásadní extrapolací teoretického přístupu fikčních světů, je zřejmé každému, kdo knihu otevře. Taktéž celý aparát „realistických evokačních funkcí“ je vytvořen zcela pro účely této knihy. Doufám, že celá kniha nejenom ukazuje praktické možnosti aplikace teorie fikčních světů, ale poukazuje též na její tvárnost při řešení konkrétních literárních problémů.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Pulsech: 5/2016
foto: Libor Galia

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *