Představení Ivana Šopova

 

Ivan Šopov je makedonským spisovatelem, jehož biografii a krátký rozhovor Vám nyní přinášíme. V dalším týdnu zde publikujeme jeho texty, kterýchžto se jako překladatel ujal Dime Mitrevski. Sám je autorem medailonu i rozhovoru.

Ivan Šopov se narodil roku 1987 ve Skopje, kterou až na výjimky téměř nikdy neopustil. Během studia komparatistiky na Filologické fakultě „Blaže Koneského“ navštěvoval studentský literární kroužek Dva, kde – doprovázen smíchem posluchačů – četl své texty ještě před jejich publikací. Jeho prvotina Abeceda a zatoulané zápisky vyšla za výjimečných okolností v roce 2010, když autor vyhrál literární konkurz na nejlepší prozaický debut Noví!, pořádaný skopským nakladatelstvím Templum. Dnes autor pracuje na literárním portálu www.okno.mk, kde se mimo jiné zabývá psaním kvazi-zpráv ironicky komentujících každodenní společensko-politické události. Roku 2012 vyšla jeho druhá kniha, Bříško roku: Poema s podkožním tukem.

Kniha Abeceda a zatoulané zápisky se skládá z přibližně šedesáti krátkých povídek rozdělených do dvou cyklů: AbecedaZatoulané zápisky. Ze žánrového hlediska texty nejsou jednoznačné, spojuje je však jejich narativní postup: ve všech povídkách je přítomen celistvý příběh vyvíjející se v rámci krátké prozaické formy. Při výstavbě textů autor vychází z principů klasické fantastiky, groteskna a absurdity, z nichž vyplývá jak atmosféra a zabarvenost jeho fikčních světů, tak logika příběhů. Další postupy obsahují autoreferenci, přímé narážky, různé intertextové hry i propracovanější dialogy s literárními žánry a konvencemi.

Vzorem Abecedy je makedonské cyrilské písmo (mak. азбука), jehož třicet jedno písmeno odpovídá třiceti jedné hlavní postavě třiceti jednoho bizarního příběhu. Z této perspektivy připomíná povídkový cyklus slabikář, avšak ve skutečnosti funguje jako anti-slabikář (např. cyklus začíná posledním a končí prvním písmenem makedonské abecedy, směrem Š-A), a tím je ozřejměna jeho naivní a dětinská dikce. Na druhou stranu přidává opačné uspořádání písmen cyklu i subversivní estetickou a věcnou hodnotu tím, že se cyklus dá číst jako anagram. Každé písmeno se tedy stává postavou na první pohled obyčejnou: T je turistickým průvodcem, N je kovářem, Dz je studentkou apod., přičemž samotné písmeno může, ale nemusí souviset s vlastnostmi postavy. Už na samém začátku příběhu se však postava ocitá ve zvláštním fikčním světě, který je řízen vlastními pravidly, která se opírají často o dětskou logiku a imaginaci. Jsou to postavy osamělé ve svém usuzování a představené pouze jednou vlastností určující jejich pocity, úvahy a chování. Iracionalita a šokující násilí se objevují formou teatrálně nereálné harmsovské parodie, navíc představa různých vražd nebo fyzických útoků připomíná Tarantinovy Historky z podsvětí. Groteskního efektu autor dosahuje kombinací hyperboly a naivity, přitom se drží principu absurdna: čím klidnější a realističtější tón vyprávění, tím absurdnější efekt. Cyklus je na několika rovinách textu aluzí na populární televizní vzdělávací pořad Rozcuchaná abeceda (mak. Бушава азбука) z roku 1985 v produkci makedonské televize. Pořad se vysílá jednou za rok a je určen pro děti a žáky základních škol. S ohledem na povahu didakticky zpracovaného materiálu (obsahuje třicet jednu epizodu věnovanou určitému písmenu) je pořad považován za klíčový inspirační zdroj Šopovova cyklu – jeho soundtrack byl navíc použit na křtu sbírky, aby čtenáři frapantní souvislost neopomenuli.

Zatoulané zápisky tvoří cyklus fantastických příběhů, do nichž občas vstupuje černý nadrealismus. Jsou vyprávěny v ich-formě často zpovědním tónem. Z formálního hlediska texty jsou o něco rozmanitější tím, že nejsou psány výhradně prózou – některé mají podobu dramatického dialogu nebo básně. V úvodním komentáři autor napsal, že „tyto zápisky se nacházely v autorově hlavě už při jeho narození“, jenomže „kvůli jejich vrozené roztržitosti dovolil, aby zatoulaly na všechny strany světa“ a pak bylo potřeba je znova najít a zařadit do této knížky. Místa nalezení těch zápisků pak uvádí v excentrických poznámkách pod každým zápiskem syntagmatem Zápis nalezen… Některé zápisky jsou nalezeny „mezi řádky“, „v archivu Kanceláře pro odposlouchávání snů“, dokonce i „v řasách bdělého“. Takovéto poznámky mají za úkol jednak přispět k důvěryhodnosti zápisků, jednak jsou narážkou na postmoderní tendenci nadměrného a zbytečného citování. Postavy jsou ze všedního života – ovšem jsou ozvláštněny tím, co se děje kolem nich a co prožívají ve svém nitru. Např. básník pracující jako novinář píše o masovém zamilovávání se na základní škole (Zprávy); stát prohlašuje mimořádně nadané dítě za národní bohatství a umístí je do Domova pro geniální děti (Génius); karetní hráč, který sfoukl věž z karet, je souzen za zničení celého obytného panelu (Čtyři dámy).

Šopov je autor, který věří v příběhy; svými povídkami nás přesvědčuje, že příběh se svým logickým systémem stačí na to, aby rezonoval u čtenáře. Autor pracuje s šokem jako nástrojem literárního efektu. Platí následující pravidlo – čím rychleji nastoupí šok, tím větší je jeho účinek. Autor je ovlivněn kupř. poetikou Charmse, Bretona a ruského formalismu, ale i domácími prozaiky, jako jsou Vlada Uroševiť, Mitko Madzunkov nebo Dragi Mihajlovski. Prvky klasické fantastiky, černý humor a specifický postoj k fyzickému násilí ho zařazují do vývojové linie, která do makedonské literatury vstupuje v pozdních 60. letech a přetrvává dodnes. Jako člen nejmladší generace makedonských prozaistů Šopov zapadá do profilu tzv. vzdělaného autora, jehož znalosti z oblasti literatury, zvláště z jejího teoretického zázemí, silně ovlivňují tvůrčí proces. Autor tím do své tvorby vědomě integruje různé literární modely a techniky. Právě tím je jeho próza velice dynamická, osvěžující a pronikavá.

 

Dime Mitrevski

zdroj foto: zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *