Petr Kuběnský: Předehra na správnou notu

Americký mainstreamový komiks vypadal na přelomu 80. a 90. let všelijak, rozhodně ale neměl podobu seriózní výplně času pro dospělé, neřku-li status uměleckého díla. Ledy už se ale prolamovaly – mimo jiné i díky „britské invazi“, jak je nazývána éra, v níž do Spojených států přicházeli ostrovní tvůrci nezatížení restriktivní představou o podobě a fungování (převážně) superhrdinského univerza, které představovalo dominantní model na americkém trhu. Cestu prošlapávali tvůrci jako Alan Moore (Watchmen, Bažináč), Jamie Delano (Hellblazer) či Frank Miller (Návrat temného rytíře). Podotkněme, že posledně jmenovaný je výjimečně původem Američan. Vliv těchto autorů byl značný. Komiks se najednou začal zaobírat tématy, která rezonovala v současném stavu společnosti, jakkoli mohla být zabalena do mystického, fantaskního či šestákového hávu – ba co víc, tím, že si tvůrci byli vědomi kolektivně sdíleného přesvědčení o substandardní povaze komiksového čtiva, mohli jej reflexivně tematizovat (jako to učinil Moore v již zmíněném Bažináči). Hlavními postavami grafických novel se stávali vyvrženci společnosti, kteří bojovali s politickými tlaky, s vlastními démony, obsesemi, závislostmi či civilizačními nemocemi, spíše než s padouchy vybavenými úsměvnými schopnostmi.

Jedním z prvních plodů invaze se stal i Neil Gaiman, který je dnes znám jako scenárista a autor řady knižních bestsellerů (Nikdykde, Američtí bohové apod.). Ve zmíněné době však platil pouze za autora hrstky převážně nezávislých komiksových titulů, z nichž nejznámější je dnes svérázný experiment o fenoménu vzpomínek Vraždy a housle. Tato spolupráce s výtvarníkem Davem McKeanem následně Gaimanovi otevřela dveře do vydavatelského giganta DC, kde se spisovatel uvedl minisérií Černá orchidej. Ta zapůsobila na editorku a pozdější hlavu Vertiga (značku DC produkující komiksy pro dospělé a náročnější čtenáře) Karen Bergerovou, jež Gaimanovi nabídla, aby oživil jednu z méně známých postav zlaté éry nakladatelství. Sandman reprezentoval v pojetí 40. let hrdinu s plynovou pistolí a respirační maskou na obličeji. Gaiman nabídku přijal za podmínky, že bude moct postavu interpretovat zcela po svém.

První z celkem pětasedmdesáti sešitů Sandmana byl vydán na sklonku roku 1988 a představil postavu úplně nepodobnou předchozí inkarnaci. Její charakter byl založen na mytologické figuře z germánského folklórního prostředí, známé ze zpracování E. T. A. Hoffmanna či Hanse Ch. Andersena. Z mužíčka, který sype dětem do očí snový písek, aby usnuly, se však v Gaimanových rukách stala personifikace mystické entity vládce snění, který je nazýván mnoha jmény: Oneiros, Morfeus či prostě Sen. Série vycházela až do roku 1996, kdy se definitivně uzavřela, a následně byla sebrána do deseti svazků, jež vyšly i u nás. Její dopad byl obrovský – objevila se v prestižních žebříčcích vyhrazených obvykle pouze umělecké beletrii, sklidila řadu komiksových i literárních cen, podnítila vznik řady spin-offů vedlejších postav a vyslovovali se k ní uznávaní spisovatelé jako Norman Mailer. Gaiman se ke svému opus magnum tu a tam navracel, aby rozvinul jeho svět, ale přímému pokračování se bránil.

Tedy až do roku 2013, kdy vyšel první ze šesti sešitů minisérie Sandman: Předehra, kterou vloni promptně přeložilo pro českého čtenáře nakladatelství Crew. Jak název napovídá, nová kniha je spíše prequelem, který bezprostředně předchází prvnímu dílu Preludia a nokturna, v jehož úvodu se kdysi čtenáři mohli dočíst, že se Sandman „vrací z daleké galaxie, po krutých zkouškách neskutečně znavený“. Až doposud však nebylo jasné, z čeho vyčerpání hlavního hrdiny pramenilo. Předehra však není pouze odpovědí na tuto prostou otázku. Nikoli náhodou stojí v úvodu titulu slovníková definice overtury, kde mimo jiné čteme: „Úvodní orchestrální skladba k opeře či oratoriu, která často obsahuje hlavní témata díla nebo citace z následujícího díla.“ Předehra je totiž zároveň příběhem, který přepisuje smysl a vyznění mnoha částí celé ságy.

Zřetelná se tato snaha ozřejmovat a dovysvětlovat některé zákonitosti Sandmanova univerza jeví už v dějové expozici. Jeden aspekt Snu zemře bolestivou smrtí a Morfeus je povolán na shromáždění zbylých aspektů, kde se má rozhodnout, jak s daným problémem naložit. Existence mnoha verzí Snu (jakožto principu, nikoli osoby), byla totiž známa už z předchozích titulů, ale doposud Gaiman neodhalil, jak tyto aspekty koexistují. Když Sandman zjistí, že celá událost má příčinu v dávném zanedbání jeho povinností, musí se osobně vydat záležitost dodatečně urovnat. Cesta ho vede k hvězdě, která zešílela, k vlastním rodičům, s nimiž má komplikované vztahy, a nakonec k boji o samotnou existenci vesmíru.

Takto vyjádřeno, zdá se Předehra působit zbytečně velikášsky, jako kdyby si autor dlouhou pauzu od posledního dílu snažil kompenzovat budováním monstrózní space opery, ale není tomu tak. Ačkoli je pravda, že se nejnovější přírůstek řady charakteru předchozích dílů poněkud vymyká. Abych vysvětlil, jakým způsobem, dovolím si malou odbočku. Preludia a nokturna u nás vyšly v době, kdy se komiksový trh s překlady teprve začínal formovat a takzvaná „generace nula“ českých tvůrců existovala víc jako zbožné přání než cokoli jiného. Sandman se stal jednou z prvních opravdu úspěšných řad grafických novel, protože nabízel myšlenkově podnětný, postmoderní mix vlivů mytologie z různých částí světa – od té biblické až po Dálný východ –, aluzí na klasická literární díla a zároveň postavy, u nichž čtenáře víc zajímalo, co cítí, než jakými nadpřirozenými schopnostmi jsou obdařeni. Fantaskní a nereálné bylo vždy pevně svázáno s přízemní realitou nějakého běžného člověka, jehož prožívání vždy zpětně polidšťovalo i charakter Sandmana. A právě v tomto ohledu se Předehra od svých předchůdců liší. Vyprávění překračuje mnohokrát prostor, čas i různé dimenze existence (aniž by si jakkoli zavdávalo se sci-fi) a pro nějaké koketérie se „smrtelníky“ prostě nezbývá místo. Pokud bychom chtěli nějak vyjádřit povahu témat a celkového zpracování, nejlépe je vystihuje slovo „abstraktní“.

Abstrakce je projektována do odtažitosti postav, neurčitých, metafyzických dialogů, kde je potřeba si mnohé domýšlet nebo čekat na pozdější dořečení, a především do zobrazení prostředí. Gaimanův tvůrčí tým ovšem z této skutečnosti dokázal vytěžit svoji přednost. Protože upozadění příběhu kompenzuje zvýrazněním různých stylových prostředků. Nejzřetelněji je to znát ve čtvrté, klíčové kapitole knihy, kde se mnohokrát sofistikovaně prolínají různé roviny vyprávění, střídá se vícero kreslířských stylů a barevných škál (v žádném jiném komiksu si čtenář tak dobře neuvědomí důležitost role koloristy jako tady). J. H. Williams III., který má na svědomí výtvarné pojetí, podvrací samotnou tradici komiksu coby sekvenčního umění tím, že odstraňuje většinu panelů. Když se Oneiros ocitá v zahradě ležící mimo čas, která zpochybňuje princip lineární souslednosti, odděluje jednotlivé scény secesními rostlinnými motivy, jež prorůstají plochou celé dvojstrany. Deformaci prostoru poblíž labilní hvězdy znázorňuje přetáčením rámečků a celkovým měněním čtecí perspektivy, čemuž se podřizuje i lettering bublin.

Navozený efekt může působit místy až halucinačním dojmem, ale kresebná stránka se vždy neochvějně podřizuje tomu, co je vyprávěno a jak to má působit na čtenáře. Williams prokazuje svoje schopnosti nápaditým rámováním stránek – tu do podoby okenní vitráže, tu lidského chrupu, jehož jednotlivé zuby zastupují panely apod. Jeho styl se dynamicky proměňuje, aby vystihl co nejpatřičněji atmosféru scénáře: z kubistické či pop-artové inspirace přeskočí k metodě vizuálně-logických paradoxů Maurice Eschera, jen aby si následně vypůjčil linku Alfonse Muchy nebo barevnou paletu Gustava Klimta. Vstříc mu vychází i velkorysé knihařské zpracování, které umožnilo do svazku včlenit dvojstrany s rozevíratelnými chlopněmi (něco v tuzemsku dosud nevídaného), čímž výtvarník získal možnost vytvářet širokodeché kompozice na ploše čtyř stran.

Je zkrátka vidět, že Gaiman si návrat k dílu, které ho proslavilo, dobře promyslel. Dokonce až do takových detailů, kterých si většina čtenářů nejspíš ani nepovšimne – jako v případě obsahu, v němž se závěrečné slabiky názvů kapitol rýmují. Především si ale k sobě přizval tým, který dokázal jeho vizi realizovat. Vedle invenčního koloringu a sazby liter je třeba alespoň zmínit návrat Gaimanova celoživotního pracovního partnera Davea McKeana, jehož surrealisticky laděné koláže zdobí i tentokrát obálky jednotlivých sešitů. V úhrnu působí neuvěřitelně, že řada, která je měřeno začátkem autorovy práce stará dvacet osm let, dokáže přijít s tak progresivním experimentálním pojetím, že to nenachází obdoby v jiném současném komiksu.

GAIMAN, Neil; Williams III., J. H. Sandman: Předehra. Praha: Crew, 2016.

Petr Kuběnský

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *