Povídky Ivana Šopova

Přebal knihy Азбука и залутани записи

V minulém týdnu jsme Vám představili osobnost Ivana Šopova. Dnes si můžete přečíst ukázky z jeho tvorby. Překladatelem je opět Dime Mitrevski.

Povídka O

 O bylo hezké děvče. Bohužel se narodila s vadou řeči. Neuměla vyslovit písmeno O. Proto ani neuměla říct, jak se jmenuje. Když se jí někdo zeptal, jak se jmenuje, obvykle mlčela.

Jednou ji však něco napadlo. Začala s sebou nosit obruč hula hop. Když se jí ptali, jak se jmenuje, zatočila obručí. Po několika minutách točení obručí kolem pasu dotyčného konečně napadlo, že se její jméno podobá kruhu – O.

Jednoho dne O potkala hluchého.

„Jak se jmenuješ, děvče?,” zeptal se hluchoň a ona začala točit obručí.

„Cože? Prosím?“ ptal se hluchý.

O točila rychleji a rychleji.

„Cože? Hlasitěji, prosím. Není tě slyšet!“ křičel hluchý.

O se rozčilila a zatočila obručí, jak nejvíc to šlo; tak rychle, až si zlomila páteř.

„Oooou!“, vykřikla umírajíc, aniž by věděla, že několikrát vyslovila své jméno.

Génius (Zápis nalezen v memoárech šťastně ženatého člověka.)

Jsem ošklivý, hloupý a tlustý, především však nesmírně šťastný člověk. Ženu mám ještě ošklivější, než jsem sám, tak se vedle ní necítím méněcenně. Měsíční příjem jsme odjakživa měli dost nízký a jediným dostatečným důvodem k radosti byl náš syn. Je to nesmírně chytrý a silný chlapec. Pravý génius. Na základní škole byl nejlepší v matematice, fyzice, chemii, tělesné a hudební výchově. Naučil se hrát na pět hudebních nástrojů, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích z různých oblastí, získal první místo v maratónu a uspořádal výstavu uměleckých fotografií. Byl jsem na něj pyšný; byl vším, čím jsem nebyl já.

Po ukončení základní školy přeskočil studium na střední škole a hned se zapsal na tři fakulty. Myslel jsem, že moje štěstí nezná hranic, a už jsem si představoval, kolik čestných doktorských titulů na něj čeká v budoucnosti. Nicméně ho hned po zápisu na čtvrtou fakultu stát prohlásil za národní bohatství, vydal zákon na jeho ochranu a pak nám ho odňal.

Znárodnění dítěte silně otřáslo mou ubohou ženuškou, mne však úplně zničilo. Celé dny jsem usedavě plakal a velkým hladítkem jsem si zasazoval rány po obličeji a těle. Tuto nesnesitelnou agonii ukončila manželka, když mi jednoho dne řekla, že pravým otcem dítěte nejsem já, ale nějaký duševně zaostalý člověk, pacient psychiatrické léčebny, v níž ona pracuje. Nesmírně se mi ulevilo a můj smutek zmizel. Je pravda, že jsem už neměl na co být pyšný, ale poté, co stát vzal naše dítě do Domova pro génie, měli jsme víc času na intimitu.

Teď nalézám štěstí v idylickém manželském životě; vždy se ale polekám, když manželka práskne dveřmi při odchodu do práce.

Povídka

Byl horký letní den, když byla přerušena dodávka elektřiny a tučňáci, které choval ve velké ledničce, zemřeli na úpal. Šok a smutek ze smrti mazlíčků postupně vystřídalo trápení, co si počít s tolika mrtvými tučňáky. patnáct minut plakal, dalších patnáct minut vzdychal, a pak tak dlouho mlčky pozoroval mrtvé mazlíčky, až začali smrdět. S těžkým srdcem je uvařil a pozval na večeři půlku domu.

 Byl studený zimní den, když se dozvěděl od místní drbny Mařky, že elektřinu v domě vypnuli nenasytní sousedé, aby si mohli udělat tučňákové hody. je, úplně bez sebe vztekem, zabil kladivem a pak je rozčtvrtil na kousíčky. Zavolal do obchodu s domácími mazlíčky a objednal deset nových tučňáků, jež hodlal pohostit masem z uvařených sousedů.

Jídlo už bylo připraveno, když z obchodu zavolali, že kvůli nějakému problému prý tučňáci dodáni nebudou. Za chvíli poté zabušila na dveře policie, přivolaná místní drbnou Mařkou. se schoval do ledničky, policisté rozbili dveře a vešli dovnitř. Narazili na stůl plný pečeného masa, a opojeni vůní zasedli k hostině, aniž by si vzpomněli, že přišli udělat domovní prohlídku.

„Hezky si to pochutnejte!,“ pomyslel si , zatímco zvolna umrzal v ledničce.

Zrovna, když definitivně umrzl, zavolala místní drbna Mařka do lokální televize, aby novinářům sdělila exkluzivní příběh o policistech-kanibalech.

Povídka T

 – Klidně ty své mapy zahoďte – řekl T turistům. – Památky na nich označené vám dneska nebudu ukazovat. Jste si jistí, že chcete slyšet vyprávění o dávno mrtvých obyčejích? Chcete slyšet jména stavitelů této zříceniny? Dívat se na hrobky vojevůdců a masových vrahů? Dívat se na holé kameny, na základy staveb, které už dávno nejsou? Blbosti! Úplné blbosti!, Odmítám vyprávět o těch věcech už nevím po kolikáté! Kašlu na císaře, na krále, na vojevůdce a na šlechtu! Ano, dobře jste slyšeli! Kašlu na to! Patnáct let provázím turisty tímto mrtvým městem! Patnáct let vyprávím blbosti! Patnáct let se snažím upoutat pozornost debilů, jako jste vy! A co můj příběh!? Co s ním!? Zahoďte mapy – opakoval T. – Dneska se podíváme na trošku jiné památky.

Turisté překvapeně hleděli, nabídku podivného průvodce však přijali.

– Dobře se podívejte na tuhle chladničku! – řekl T. – Do ní jsem si dal své první pivo. Byl jsem ještě malý kluk, ale prodavačka mi je stejně prodala. Možná díky tomu, že si všimla, jak jí zírám do výstřihu. Focení povoleno!

Část turistů odešla, byli nespokojeni s přiděleným průvodcem. Šli si stěžovat do agentury, která jim T doporučila.

 – Tady je moje základní škola. Na školním dvoře je hřiště. Tam pod tím košem jsem se porval s nejlepším kamarádem. Dal jsem mu pěstí do nosu, pak jsem od něj dostal kamenem do hlavy. Tady mám jizvu. Klidně si ji prohlédněte!

I když se jeho skupina zmenšila na polovinu, T pokračoval v prohlídce svých osobních památek s nezmenšeným zanícením.

  – Prosím pozor! – zakřičel. – Tady jsem se poprvé v životě líbal. Ano, přesně pod tímto stromem. Bývala tam lavička, do které jsem vyryl naše jména, teď už tam není. V případě zájmu, zařídím novou lavičku. Jména také znova vyryji.

– Teď vám ukážu, kde jsem se poprvé v životě opil. Stalo se to tady, v tomhle parčíku. Bylo mi třináct, s kamarády jsme si dali červené víno. Zatím tam nic památného není, ale nějaký pomník brzy postavím.

Skupina se hodně zmenšila. Zůstali pouze zevlouni a nenapravitelní zvědavci, četnosti turistů si však nevšímal. Dál vyprávěl o místech, která pro něj něco znamenala, a to s velkým zanícením.

  – Dobře se podívejte na tento chodník! Tady mi umřela maminka. Normálně sem chodila… a najednou – rup! Infarkt. Smutné, že? Škoda! Zatím zde není nic, co by upomínalo na ženu tak milou a hodnou.

– A teď to nejdůležitější! Ukážu vám, kde bydlela holka, kterou jsem nejvíc miloval a ještě miluji. Však počkejte. Nejdřív bydlela v rodinném domě na tomto kopci, pak se přestěhovala do čtvrtého patra činžovního domu. Co byste chtěli vidět dřív? Činžák nebo rodinný dům? Tak si řekněte! Ptám se vás!

T nedostal žádnou odpověď. Mlčení ho jaksi vyvedlo z nadšení. Všiml si, že se skoro setmělo a že ho poslouchá jen pár lidí. Podíval se na skupinu turistů. I když už byla tma, rozeznal své nejvěrnější posluchače: prodavačku, u které si koupil první pivo, nejlepšího kamaráda, s nímž se porval na školním hřišti, holku, se kterou se poprvé v životě líbal, kamarády-spolužáky z první pitky a holku, kterou nejvíc miloval. Přede všemi, s lucernou v ruce, s mladistvou tváří a srdečným úsměvem, kráčela jeho zemřelá matka. Rozevřela náruč a pomalu vykročila k němu.

přeložil Dime Mitrevski

zdroj foto: zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *