Pohledy do minulosti nejen s Kateřinou Tučkovou

Co mají společného etnoložka, historička a spisovatelka? Možná vás napadají mnohé průsečíky jejich práce, panelová diskuse, která se uskutečnila 20. listopadu v Moravské zemské knihovně, se však zaměřila jen na jednu z možností: zpracovávání historie.

Úlohou každé z trojice žen bylo reprezentovat jeden zdroj obecného historického povědomí, vycházející z jejich profese. Denisa Nečasová z Historického ústavu brněnské Filozofické fakulty se ve svých vstupech zaměřila na noviny, Jana Nosková z Etnologického ústavu Akademie věd ČR představovala vzpomínky pamětníků. Třetí diskutující nebyla v úzkém slova smyslu akademička, ale autorka úspěšných románů Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch Kateřina Tučková, která pochopitelně zastupovala krásnou literaturu.

Již první část diskuse, věnovaná obecnému představení jednotlivých typů dokumentů, ukázala, že vzdálenost mezi nimi je možná menší, než bychom čekali. Dr. Nečasová i Nosková mluvily o limitech novin či vzpomínání a potřebě kritického přístupu. Kateřina Tučková posluchače nechala nahlédnout do svého tvůrčího procesu: jejím románům prý předcházelo vždy asi dvouleté badatelské období, kdy četla právě práce historiků, ale studovala i archivní materiály a mluvila s pamětníky. „Nashromáždit ale ještě neznamená porozumět,“ upozornila. Při vlastní tvůrčí práce však podle ní musí „nechat všechno přede dveřmi“, protože „postavy si začnou hrát své vlastní hry“.

V další části se diskutující snažily postihnout jedinečnost vybraného dokumentu. Noviny se podle Nečasové nejvíce snaží o objektivitu, vzpomínky zase nechávají zaznít i hlasy běžných lidí, kteří ve „velké historii“ donedávna neměli tolik prostoru. Tučková v reakci vyjádřila specifikum literatury jednoduše a působivě: „pro beletrii není žádný člověk obyčejný“. Skrze beletrii čtenář může vidět svět očima jedné postavy, autor čtenáře může emocionálně vést.

Poslední postřeh vedl k otázce na všechny zúčastněné: Jak nemanipulovat a nebýt manipulován? Nečasová se ve své odpovědi k manipulaci víceméně přiznala – ovšem rozuměj ve smyslu interpretace a směřování čtenáře (historie je „vždy pohled někoho někam“). Při vzpomínání podle Noskové snadno může skutečnost zkreslovat vypravěč i tazatel – a Tučková vyjádřila obavy, že právě takové ať už chtěné, nebo nechtěné manipulaci snadno podléhá. Díky své „totální přecitlivělosti“, kterou vnímá jako charakteristickou pro autory své generace, totiž prý dokáže pochopit každého, mohla by tedy snad začít obhajovat i neobhajitelné.

V reakcích na román Vyhnání Gerty Schnirch se spojují všechny probírané roviny, historie, vzpomínky a literatura. Téma odsunu brněnských Němců podle slov Tučkové vyplynulo z „potřeby něco si dovysvětlit“, šlo jí především o „uchopení toho, co se stalo v mém nejbližším okolí“. Recepce ji však zaskočila: i literární vědci se podle ní nejprve často vymezili k tématu a až poté hodnotili umělecké kvality knihy, ona sama byla osočována z manipulace historickou pravdou, psaní na německou objednávku či dokonce propagaci nacismu. „Nečekala jsem, že to bude tak tvrdé,“ poznamenala a její slova za pár minut potvrdil dotaz z publika, ve kterém zaznělo, že „ženy byly ty největší fúrie, které podporovaly Hitlera – samozřejmě ne všechny“ a „dneska to prezentovat jako fifty fifty je úplně scestné“. Tazatel své závěry tvořil na základě vzpomínek rodičů…

Debata asi nepřinesla nějaké objevné závěry, na představení metod a problémů oral history nebo kritické práce s prameny bylo přeci jen málo času. Pro historičku a etnoložku je téma „pohledy do minulosti“ snad až příliš všeobjímající, Kateřině Tučkové však dalo možnost z této perspektivy představit svou práci, a poodhalit čtenáři něco ze zákulisí vzniku i recepce svých knih. Při tom se ukázalo, že překrývání historie, vzpomínání a literatury je možné a plodné, splývání v myslích čtenářů však možná ne vždy žádoucí.

Jana Šlancarová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *