Poezie ve městě mezi dvěma vrchy

Poezii údajně dnes už nikdo nečte a stojí na samém okraji zájmu. Projekt Brno poetické, jehož webové stánky byly uvedeny do chodu na konci loňského roku, však jako by tuto tezi přímo zpochybňoval. Nabízí totiž široké veřejnosti možnost seznámit se s básnickými texty věnovanými známým, málo známým i neznámým brněnským zákoutím, ponouká čtenáře, aby daná místa sami navštívili a přímo v ulicích města, i v těch na první pohled zcela nepoetických, zkusili objevit jejich genia loci. Na otázky týkající se brněnské poezie, jejích specifik i autorů a především samotného Brna poetického odpovídali tvůrci celého projektu – literární vědci Jiří Trávníček a Michal Fránek.

Vzpomínáte si, kdy se nápad na Brno poetické zrodil a jak se proměňovala jeho podoba od prvotní ideje dále?

M. F.: Přesně si to už nepamatuju, ale před několika lety jsme se jednou s Františkem Schildbergerem (brněnský básník a publicista – pozn. redakce) v jedné hospůdce bavili o tom, že by bylo dobré nějak brněnskou poezii oživit a jak by se to dalo udělat. Mluvili jsme o panelech, které by mohly být v ulicích a připomínat básně s danými místy spojené, na webové stránky jsme tehdy vůbec nemysleli. Pak to na několik let usnulo a v roce 2013 mi Jiří přeposlal informace o možnostech požádat o granty regionální spolupráce, které vypisuje Akademie věd spolu s nějakou partnerskou krajovou institucí, proto jsme tento nápad oživili.
J. T.: Potom se to začalo rodit. Jako nosné se ukázalo spojení poezie se zeměpisem a také ta dvoukolejnost – webové stránky a cedule v ulicích; začali jsme tomu dávat, řekl bych, žánrovou podobu.

Nechali jste se při promýšlení a následné realizaci projektu inspirovat nějakými jinými vzory?

J. T.: Rád jezdím do Varšavy a tam jsou na Novém světě v ulicích taky cedule. Člověk podle nich může chodit kolem domů, kde bydleli hrdinové z Prusova románu Loutka. Je to takové hezké propojení literatury a reálného prostoru. A pak, to jsem ale sám nezažil, ve Stockholmu je trasa, po které mohou lidé chodit jako po stopách Larssonova Milénia. I ve Francii jsou vidět cedule upozorňující na to, že se v daných místech odehrával děj toho a toho románu, že zde a zde žil ten a ten spisovatel.

V nedávné době jste spustili stránky, na kterých už je poměrně velké množství textů. Jak jejich sběr a výběr probíhá? A kolik lidí kromě vás dvou se na tom ještě podílí?

J. T.: Kromě nás dvou moc ne, žádné regimenty rešeršistů nemáme. V podstatě to sbíráme my dva, František Schildberger a občas nám někdo něco dohodí. Zdeněk Mareček (germanista působící na FF MU – pozn. redakce) nás třeba teď upozorňoval na nějaké německy píšící autory. A sběr je jednoduchý. Existuje už několik antologií básniček věnovaných Brnu a jsme literární historikové, takže postupujeme podle vlastních azimutů za pomoci vlastních sil.
M. F.: Existuje i bibliografie vydaná Knihovnou Jiřího Mahena, to byl takový základ, odkud postupně rozšiřujeme svoje záběry. Většinou je třeba zaměřit se na autora, který byl s Brnem nějak spjatý, takže předpokládám, že o něm i psal. Jeho dílo projdu, prolistuju knížku po knížce, a obvykle se dá něco najít. Takže je to systematická mravenčí práce, ale když pak člověk něco najde, je to radost převeliká.
J. T.: Jak řekl Michal, jsou autoři, u kterých člověk předpokládá, že by se Brnu měli věnovat, protože tady nějakou dobu žili, byli s ním spojení. Takto jsem si třeba procházel Václava Renče, kde toho zase není moc, ale pak jsou i překvapení, kde člověk nečeká… a najde.

Poslední dobou roste význam a obliba fenoménu kulturněhistorických a literárních průvodců, ať už se jedná o Prahu avantgardní nebo práce Jiřího Padevěta, tady v Brně pak hodně oblíbený Brněnský architektonický manuál. Čím si to vysvětlujete?

J. T.: Roste zájem o region a zdá se mi, že ten regionalismus ožívá i celoevropsky. Takový malý paradox: regionalismus se stává globálním trendem. Najednou objevujeme, že žijeme v konkrétním prostředí. Že našim domovem není jen Evropa, střední Evropa nebo české země, ale i lokální území. A vše, co ho zpřítomňuje, je pak hodno pozoru.

A plánujete ke stránkám vytvořit i nějakou tištěnou brožuru nebo publikaci?

J. T.: O tom jsme dokonce už jednali s bývalou ředitelkou Turistického informačního centra, která sama přišla s nápadem, že by se mohl udělat nějaký booklet ve třech až čtyřech jazycích, malá brožura pro potřeby turistiky. A až to budeme mít v nějaké podobě, kterou budeme chápat jako první završenou a dotaženou verzi, tak bychom to rádi nabídli školám jako svého druhu výukový program.
M. F.: Také z Moravského zemského muzea nám nabízeli, že by nám nějakou publikaci zaplatili, ale to ještě věc jednání, navíc v horizontu několika let.
J. T.: Marná věc, ty stránky jsou do toho vklíněny způsobem, který klasická knížka, jakkoli toto médium všichni milujeme, není úplně schopná zajistit. Web dokáže pomocí odkazů snadno propojit tři hlavní osy, podle kterých to máme organizováno: místa, básně a básníky. V knize by se to muselo složitěji vymýšlet, aby se tento systém zachoval.

Jak by se měl projekt do ulic města konkrétně promítnout? Plánujete kromě cedulí umístěných na domech nebo parcích například i nějaké panely s rozsáhlejšími texty?

J. T.: Tady se možná trochu lišíme s Michalem. Já jsem zastáncem co nejmenšího rozsahu textů ve veřejném prostoru – ideální je čtyřverší, maximum sonet – protože to samozřejmě není nějaké kontemplativní čtení, když kolem čtoucího chodí další lidé. Navíc je možné pomocí odkazu vše ostatní nalézt právě na našich stránkách. Už bych to nějakým dalším grafickým živlem moc nechtěl obstavovat, postačí čtyřverší, že se jedná o Blatného, letopočet, jméno sbírky a odkaz na web. Dalšími informacemi bych tam nehýřil, Michal by ale hýřil.
M. F.: Už ani ne, postupně se přibližujeme ke stejnému stanovisku, ale s jistými výjimkami, jako je například František Gellner a podobně, tam by to chtělo širší kontext a trochu vysvětlovat.

V souvislosti s tím by se dalo určitě uvažovat o různých aplikacích pro chytré telefony, QR kódech a podobných technických vymoženostech. Připravujete pro Brno poetické i něco takového?

J. T.: Ano, to bychom rádi. Už jsme to s technikem řešili, dokonce se nás ptal, jestli uvažujeme i o zvukové verzi, o čemž jsme se s Michalem taky bavili.

Tak ještě budete vybírat interprety.

J. T.: Je spoustu lidí třeba kolem rozhlasu, kteří dobře čtou, a není to takové to „herrrrrrecké“ čtení.
M. F.: A samozřejmě taky musí být z Brna.
J. T.: Jasně, musí to mít brněnskou krev. Jinak to neprojde.

Takže pokud vše dobře půjde, může se Brno stát turistickým cílem nejen kvůli svým památkám, ale i kvůli poezii. A stejně jako dnes lidé podnikají procházky za architekturou, budou moci chodit i za básněmi.

M. F.: V budoucnu snad uděláme i nějaké ucelené trasy. Já se určitě těším, že až budu v důchodu, budu se živit jako průvodce.
J. T.: Tak tady je vidět, že sis Brnem poetickým připravil zajištění pro důchod. Uvážlivý muž.
M. F.: Mám to místo toho zrušeného druhého pilíře.

Mohlo by to mít své kouzlo i pro cizince?

J. T.: Může být. Anglickou a německou verzi sice nebudeme dělat tak podrobnou, ale pro Němce tam budeme mít větší poměr německých textů vůči českým, aby bylo patrné, že i německý básník tady taky byl doma, takže pro ně to může mít ještě specifičtější význam odkazující k paměti města. Navíc žijeme v Roce smíření, což by k tomu mohlo také přispět.

Jak předpokládáte, že se na projekt budou dívat běžní Brňané?

J. T.: To je otázka, protože, marná věc, městský prostor je prostě kontaminován mnoha jinými informacemi. Ale pokud zvolíme citlivou formu, která bude prostřednictvím textového minima upozorňovat lidi na něco, kolem čeho denně chodí a ani si to neuvědomují, tak by vše mohlo zafungovat. Navíc v některých básních je i paměť ztracených míst, konzervují už neexistující věci, což se mi zdá taky dobré.

To vede i k další otázce, zda je vůbec v Brně poezie nebo celkově literatura součástí živé kultury či širšího povědomí. Jsou Brněné na své básníky hrdí, vědí o nich jako za časů skácelovských a mikuláškovských?

J. T.: Mě už v začátcích velmi překvapilo, jak se to začalo rozprostraňovat i do míst, se kterými by si to člověk nespojoval – okrajové oblasti jako jsou třeba Obřany nebo Mokrá hora, básničky o Cejlu, o Radlasu od Blatného… A zdá se mi, že právě to by mohlo vyvolat větší zájem. Ne jen texty o brněnských symbolech, jako je Petrov nebo Špilberk, o kterých psali skoro všichni, ale i to ostatní. A opravdu se ukazuje, že Brno má velmi zajímavou básnickou topografii. Na stránkách máme asi 165 textů, a když se člověk podívá na mapu, je pozoruhodné, co všechno máme pokryto – na Lesné třeba kaple sv. Antoníčka, což mě jako Lesňana velmi těší. Může to zafungovat jako něco, co podpoří regionální patriotismus v rámci jednotlivých čtvrtí. Třeba Obřaňáci jsou na svůj prostor hrdí. I Lesňáci už začínají být. Mohly by s tím pracovat i místní samosprávy. Ať chceme nebo ne, vědomí příslušnosti k určité čtvrti je v Brně živé. Ty odvozuješ zlaté časy od Mikuláška a Skácela, existuje představa, že tehdy tady poezie málem chodila po ulicích. Ale díky Michalovi a Františkovi se ukazuje, že ta stopa vede hodně daleko do 19. století a také do současnosti.

Dá se tedy nějak velmi zjednodušeně říct, jak se poezie o Brně historicky proměňovala?

M. F.: Když jsme se ve výzkumu začali dívat hlouběji do minulosti, zjistili jsme, jak se pozoruhodně mění v čase například sémantika brněnských ikon. Třeba brněnský drak – první báseň o něm jsem našel z roku 1819 u Františka Bohumíra Štěpničky, dnes zapomenutého autora, který ho zasadil do souřadnic středověké romantiky křižáckých pověstí. Pak ten motiv pokračuje celé 19. století a vyhrocuje se to v dobách národnostních sporů, kdy se brněnský drak stává pro české básníky symbolem německého útlaku spolu se Špilberkem. Později, když v Brně převládl „český živel“, drak se nám opět domestikuje a dostává se i do básniček pro děti, jako je tomu u Mikuláška. Takže tady máme určitý oblouk. Je zajímavé sledovat česko-německé paralely – v českých básních máme strach z německého Brna vysávajícího „českou mízu“ a oproti tomu němečtí autoři, třeba Paul Kirsch, kterého tam taky máme, se bojí zase nárůstu „českého živlu“, pohlcujícího vše německé.
J. T.: V básních lze taky sledovat i obraz města jako celku v určitých obdobích. V meziválečné době třeba i u Mahena je vidět potřeba vytvořit nějakou republikánskou mytologii, jeho poezie o Brně je až ódická. Na druhé straně je tu velmi civilní básnička Halasova – „Dobrý den Brno“, v ní je i taková hořká láska – až k polohám současným, které jsou třeba u Jiřího Valocha ironické a až sarkastické.

A na konec téměř povinná otázka – který z textů o Brně máte vy sami nejradši?

M. F.: Nevím, jestli úplně nejradši v tom esteticko-požitkářském slova smyslu, ale asi nejvíc mě zasáhlo Zahradníčkovo Znamení moci. Básník v něm zasadil Brno do metafyzického kontextu a učinil z něj takřka střed vesmíru – dva vrchy, vrch s mučírnami a vrch s katedrálou, které představují dva protikladné duchovní principy. Myslím, že tohle už nikdo žádnou básní nepřekoná. (Mimochodem, úryvek už na panelu je, lze ho najít na zdi v Uličce Václava Havla pod Petrovem.)
J. T.: Mně se Zahradníček také líbí, ale nejradši mám nepojmenovanou báseň od Krchovského situovanou na Piavu, tam je motiv Svratky jako řeky zrodu i záhuby. Ta záhuba jde až k antice, k Léthé, řece zapomnění. A je to i hezky nostalgické vzpomínkou na dědečka, se kterým básník tudy chodil. Tak tuto báseň mám velmi rád.

Podrobnější informace o Brně poetickém naleznete na webových stránkách: www.brnopoeticke.cz

 

Rozhovor vedla Barbora Svobodová

1 Comment

  1. Berete i operní libreta? Doporučuji pozornosti Ponavu Pavla Drábka (vydaly Větrné mlýny).

    Árie Pluta:

    Tohle město stojí na tmě.
    Každý dům, každou věž a každou zeď
    zezdola vlastní tma.
    Širá, nekonečná, věčná.
    Pojď, vejdi, vstup –
    jak v černé zrcadlo
    hladiny zemních vod –
    pod ním – zásvětí –
    zásmrtí –
    ponáví –
    vstup. –
    Pojď, nebo si pro tebe přijdu já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *