Petr Kuběnský: (dva plus) jedna báseň

V recenzích Pulsů se jen zřídkakdy objeví kniha poezie. Určitou náhradou by měl být nepravidelný seriál, kde se pokusíme o krátkou reflexi vždy několika sbírek, nazvaný Jedna báseň. V prvním díle si přiblížíme osobitý debut Dany Malé Domy v řadě, útlý soubor reflexivní poezie Den vytažený ze zásuvky od Kateřiny Komorádové a sbírku Miloše Doležala Ezechiel v kopřivách, jejíž vznik mimo jiné souvisí i s nedávným nálezem těla faráře Josefa Toufara.

Prvotina Dany Malé (*1972) Domy v řadě je velmi osobní sbírkou, která svojí lapidárností v lecčems připomíná dávné Obývací nepokoje Petra Hrušky. Samotný titul předznamenává, o co na následujících stránkách půjde – o zachycování prostorů a švů mezi nimi, které můžeme číst také jako metafory proměn ve vnímání vztahů: „ráno, kdy si odpouštím / nepostavený stůl, neobydlený dům, děti“. V jednotlivých básních se operuje se střídáním mužské a ženské perspektivy. Samotný rozpor těchto dvou elementů je těžištěm celé sbírky; jakoby každodenní boj o poklidné soužití vždy narušovalo drobné zklamání, nepochopení, míjení se v očekáváních: „Někdy ale zdávalo se mi / že sedíš na zápraží / a já nosím vodu / a dům // roste“. Malá dokáže výstižně zprostředkovat pocit či povahový rys v úsporné metafoře. Když napíše „jsi okap / připravený / pro jakoukoli vodu“, cítíme, že není třeba ani jediného dalšího slova k porozumění.

Zároveň jsou ale mnohé její verše až do krajnosti fragmentarizované, jako by šlo o pouhý výčet položek, jemuž nebyl dán řád: „Stále ještě je dítě, kout, slyšení / dešťů, divadelních představení, nemocí / budíků i dobíjení baterií / strach // na součástky dnů / vprostřed pokoje / na místě světel / v modlení / o zachování, ztotožnění s místy věcí“. Atomární věty působí podprahově svou naléhavostí, přesto se – slovy autorky – „cesty nesbíhají k jednomu bodu“. Díky přítomnosti básní bez názvu není dokonce občas jasné, zda na další stránce už začíná nový kus, nebo jde stále o pokračování předchozího proudu slov. Za prodírání sémantickou houštinou je tu a tam čtenář odměněn výrazovým zkonkrétněním. V tu chvíli jako by stěny domu zprůhledněly a my zřeme prostou, působivou lyriku každodennosti: „Mám v těch kamenech své domy / bůžků tváře, ale nemodlím se k nim // Ani za přestaveb, kdy odháním děti / protože ve výchově lhaní nemá být // Proto je i vracím všité do těla, za sklo / Jsou stěny, nábytek, klid, čisto“. Všudypřítomná prostorová metaforika dává vzpomenout na podobné postupy v nedávno vydané prvotině Jonáše Zbořila Podolí. Na rozdíl od ní zde ale chybí ochota vyjít čtenáři trochu v ústrety a sdílet s ním emoce namísto předávání útržkovitých zpráv o stavu věcí. V úhrnu nejsou Domy v řadě vcelku špatným debutem, ale zároveň jsou knihou solipsistně zapouzdřenou v osobním světě, do něhož se jen obtížně proniká.

Tento rys je bohužel přítomný i ve sbírce Kateřiny Komorádové (*1982) Den vytažený ze zásuvky, kde autorka zřetelně zápasí s problémem, „kam dát všechno to / čím uvnitř překypuji“. A její jednotlivé básně jsou zpravidla tak dobré, jak velkou míru odstupu od tohoto překypování dokáže zachovat. Den vytažený ze zásuvky zachycuje jakési přechodové období, transformaci v člověka, který zná své životní souřadnice a ví, co chce. Verše sbírky jsou svědectvím o plynoucím času této periody, o dnech vnitřních bojů a o osamocení, které se mezi jednotlivými zápasy rozprostírá. Občas se zde křičí „tu více či méně zoufale“, ale poezii to připomíná spíše v okamžicích ztišení – tak protikladných k poznámkám o chuti kastrovat.

Ženský subjekt v mnoha básních přímo oslovuje svůj mužský protějšek a právě tam lze nejzřetelněji vytušit, že nejde o věty adresované nám, ale že jde o intimní zpověď, která se spíše nedopatřením dostala do tištěné podoby určené více adresátům. Podobně jako u Dany Malé usiluje i Komorádová stylově o věcný výraz, v tomto případě ještě podtržený užíváním přirovnání z přírodních věd (laboratorní sklíčka, průnik množin, zhroucení evolučního systému). Někdy se však snaha o pregnantní, aktuální komentář mění spíše v laciné gesto: „Prošla kolem mě / asi byla trendy / s černými gumáky / ve dvaceti plus“. Na straně druhé je snaha o ‚básnickost‘ křečovitě naháněna prostřednictvím apozipéze. Představa, že větná neukončenost je sama o sobě měřítkem kvality, asi nejvíce spojuje Komorádovou s poezií amatérských internetových serverů.

Neschopnost vytvořit si pevný postoj, který není ihned popřen („odmítám život s podmínkou / lásku s podmínkou / odmítám své odmítání“) – tak charakteristický pro lyrického mluvčího – nachází svůj ekvivalent v rozkolísanosti celé sbírky. Upřímně doufám, že bude autorka v dalších knihách schopná dát textům podobu, v níž bude emoční výron korigován úsilím o obecnější výpověď a sevřenější tvar.

Na rozdíl od knih, o nichž jsme mluvili výše, je pro Miloše Doležala (*1970) Ezechiel v kopřivách již šestou řádnou sbírkou. Autor, který vešel nejvíce ve známost zpracováním životních osudů umučeného faráře Josefa Toufara v románu Jako bychom dnes zemřít měli, pokračuje ve svébytném portrétování krajiny, kde „černozem […] mrtví žebrem orají.“ Téma smrtelnosti totiž vyměřuje půdorys celé jeho tvorby už od dávné sbírky s příznačným titulem Podivice. Obraz „mrtvých živých“ z úvodní básně je proto navzdory různorodému charakteru následujících tří oddílů velmi příznačným. Připomíná nám, že naši zesnulí se stále vracejí a vstupují do přítomnosti prostřednictvím svých osudů nebo alespoň ve snech a vzpomínkách.

Hned první oddíl Ďáblice otevírá citace z básně Zbyňka Hejdy: „Stopy vražd budou bezpečně sváty / z písku tohoto století. / A němé oběti se svými katy / dál budou trčet tu v mrazivém objetí.“ A nikoli náhodou… V historii Ďáblického hřbitova se totiž odráží hořkost dějinného paradoxu, který umožnil, aby v souručenství šachtových hrobů spočívali protinacističtí odbojáři (např. Gabčík a Kubiš, ale i zrádce Čurda), členové milic zodpovědní za vyhlazení Lidic i oběti komunistického teroru (kromě jiných zde byl anonymně pochován i zmíněný Toufar). Doležal ve své sbírce zachycuje podobné tragicky směšné střípky historie záměrně neosobním, popisným stylem, aby umocnil jejich mrazivost. V jedné z básní hrají například hlavní roli kamna užívaná k pálení „promokvaných cárů“. Hrůzný symbol přešlé epochy uzemňuje poslední sloka: „Teď jsou kamna v expozici bloku č. 21 / zarezlá dvířka otevřel / vyvalily se obaly / od snickers a mars.“

Většina ‚ďáblických‘ básní však vypráví příběhy konkrétních lidí, jako byl tankista Bernard Langer, kterého po válce opilí vojáci Rudé armády vyhodili z vlaku, protože ho ve slavnostní uniformě měli za Němce. Doležal však umí historickému přepisu vdechnout život a v silné pointě z něj udělat víc než jen přebásněnou story: „Bernard Langer byl pohřben / napravo od brány / nemířil do Valhaly / do Jeruzaléma šel.“ Neokázalá metafyzika postavená na drobných detailech dělá z Doležala pokračovatele spirituální linie zahradníčkovského, možná ještě spíše jirousovského typu: „Prosil jsem a přiletěla moucha / a nic, skoro nic to nebylo // Jak snítka v dlani Noeho“. Těchto několik řádků jako by upomínalo na Magorovy ‚průhledy‘ z oken Valdické věznice.

Ezechiela v kopřivách lze oprávněně číst jako pohřební knihu. Ačkoli se autor třetím oddílem navrací do rodného kraje líbezného Posázaví, i zde rozvíjí ezechielovské motivy suchých kostí, které obrostou masem, aby připomněly živým jejich úděl. Smrt je ale v jeho případě vždy vkomponovaná do měnlivých obrazů přírody, jež svojí cykličností upomínají na to, že umírání je součástí koloběhu života. Doležalovy nénie nás tak vybízejí ke smíření, ale také k nezapomínání z pohodlnosti.

 Petr Kuběnský

DOLEŽAL, Miloš. Ezechiel v kopřivách. Brno: Atlantis, 2014, 80 s.

KOMORÁDOVÁ, Kateřina. Den vytažený ze zásuvky. Praha: Petr Štengl, 2014, 48 s.

MALÁ, Dana. Domy v řadě. Brno: Host, 2014, 64 s.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *