Oldřich Mikulášek (26. 5. 1910 – 13. 7. 1985)

Na konci května letošního roku uplyne 105 let od narození jednoho z nejvýznamnějších českých a především moravských básníků 20. století, Oldřicha Mikuláška. Autora, který vnesl do české poezie intenzitu prožitku a jehož verše svou naléhavostí, niterností a vtěleným neklidem stále silně působí.

Oldřich Mikulášek se narodil roku 1910 v Přerově. Po vystudování gremiální obchodní školy postupně vystřídal několik neliterárních zaměstnání a v roce 1933 se začal věnovat novinářské profesi, řídil sportovní rubriku přerovského časopisu Obzor. Po této zkušenosti působil v letech 1937–1945 jako redaktor Lidových novin v Brně, kde se natrvalo usadil. Postupně vystřídal několik redakcí, byl zaměstnán v deníku Rovnost (1945–1948), ve Svobodných novinách, později přejmenovaných opět na Lidové noviny (1948–1952), a v Hostu do domu (1957–1964). V letech 1952–1956 pracoval pro Český rozhlas. Do různých periodik také přispíval svými články i fejetony už od roku 1929.

Literárně začínal Mikulášek tvořit na počátku 30. let. Tehdy vyšel jeho jím samým později odmítnutý debut ovlivněný poetismem Černý bílý ano ne (1931). Básník se postupně propracovával ke svému charakteristickému výrazu a hledal svoji básnickou tóninu. Ve válečném období vyšla jeho teskně laděná sbírka Marné milování (1940), na niž vzápětí navázaly další skladby přírodní a milostné lyriky Křídlovka (1941) a Tráva se raduje (1942). Po válce vytvořil sbírky Podle plotu (1946) a Pulsy (1947), které jsou již označovány za zralá básnická díla. Především v posledně jmenované knize veršů, ovlivněné poetikou města, inspirované tvorbou Skupiny 42, se již zřetelně vyrýsoval autorův svébytný styl a filozofie dotýkající se i temných existenciálních aspektů života, pracující s démonickým motivem „černé múzy“, zosobněním lidského zmaru a smrti. V první polovině padesátých let vznikly sbírky Horoucí zpěvy (1953) a Divoké kačeny (1955) charakteristické harmonickými tóny a oslavující nezdolnost života, které sice Mikuláškovi umožnily začlenit se do oficiálního proudu literatury, ale úplně neodrážely nejvlastnější dramatické aspekty básníkova projevu. Ty se opět projevily až v poemě Krajem táhne prašivec z roku 1957, a především ve verších shromážděných v Ortelech a milostech z roku 1958, do kterých básník zařadil i některé básně z předešlých let. Rozruch oficiální kritiky vyvolala skladba Vyvolavač, z níž se daly vytušit narážky na dobové poměry. Dále postupně vychází sbírky První obrázky (1959), Albatros (1961) a báseň určená dětem Pohádka o brněnském krokodýlovi (1962).

V šedesátých letech se Mikulášek těšil velké básnické popularitě. V září roku 1963 byl dokonce jmenován zasloužilým umělcem. V tomto roce vznikla i sbírka Svlékání hadů, která je vnímána jako určitá syntéza jeho dosavadního díla, s typickým kontrastem temnoty a harmonie, s výraznou dramatičností a tendováním k příběhovosti. O dva roky později pak získal Mikulášek stipendium Českého literárního fondu a stal se tak spisovatelem z povolání. Vydal meditativně laděnou sbírku To královské (1966), rok na to však utrpěl těžký úraz a následně strávil téměř dvě léta v péči lékařů. Tato událost spolu se srpnovou okupací v roce 1968 poznamenala i jeho tvorbu a odrazila se především ve sbírce Šokovaná růže, která byla vydána roku 1969. Od 70. let nemohl autor vzhledem k svým politickým názorům prakticky oficiálně publikovat. Teprve na počátku let osmdesátých byly vydány jeho dosud nepublikované sbírky Žebro Adamovo (1981), Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Sólo pro dva dechy (1983) a Čejčí pláč (1984). Jeho sbírka Agogh (publikovaná v samizdatové Petlici kolem roku 1973) mohla oficiálně vyjít až v roce 1989, tedy již tři roky po básníkově smrti. Posmrtně vyšla i sbírka sonetů Druhé obrázky (1986).

Bytostným principem Mikuláškova díla je kontrast, jeho skladby vyvolávají neklid, dochází v nich ke znejistění hodnot, jež by člověk chtěl považovat za samozřejmé a nezpochybnitelné, ale také obsahují humor, nadhled i moudrost, čiší z nich láska k moravské krajině, přírodě i vínu. Tato na první pohled patrná nesourodost je však jen zdánlivá, básníkovy verše jejím prostřednictvím poukazují především na potřebu autentičnosti a opravdovosti prožívání života se všemi jeho vítězstvími i prohrami, radostmi i bolestmi, štěstím i smutkem.

Petra Pospíchalová
foto: Moravské zemské muzeum v Brně

U příležitosti Mikuláškova výročí probíhá akce „Podle plotu šokovaná růže z velkých černých ryb a dlouhého bílého chrta„.

red.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *