Mistr řemesla uměleckého – Jiří Kolář (24. 9. 1914 – 22.8. 2002)

Stejně jako v sobě každá jednotlivá koláž tohoto autora snoubí tolik významů, že by na její výklad nestačil celý den, v jeho osobě se zhušťuje tolik rozličných životních příběhů, že by to jistě naplnilo několik dalších lidských osudů. Intenzita jeho uměleckého hledačství byla obdivuhodná: četl, psal, rozřezával, trhal, lepil… a přesto neuspěchaná, vždy šel svou cestou a podle svého rytmu.

Jiří Kolář se narodil 24. září 1914 v Protivíně. S rodiči se často stěhovali, nejprve do Kladna a později mezi jednotlivými byty na Kladensku. V Kladně se také vyučil truhlářem, své povolání ovšem vykonával minimálně. Během třicátých let se živil nejrůznějšími pracemi a k truhlářskému řemeslu se vracel jen příležitostně na požádání přátel ze Skupiny 42, kterým zhotovoval rámy pro jejich obrazy.

Poezii začal Jiří Kolář psát ani ne jako osmnáctiletý, od raných třicátých let si půjčuje četbu v kladenské knihovně a začíná se sám vzdělávat. Fascinuje ho surrealismus a raný socialistický realismus a v těchto intencích píše i svá první díla Rudého havranaNového dona Quijota, která zasílá během třicátých let surrealistické autoritě, Vítězslavu Nezvalovi (v jehož pozůstalosti se díla v devadesátých letech našla). Ten mu odpověď patrně zůstal dlužen. Ve stejné době se Kolář seznamuje s Kladeňákem a marxistickým teoretikem Václavem Pekárkem a díky němu i publikuje svou první báseň „Noc na Kladně“ v čtvrtletníku U. Druhý Kolářův pokus o vydání sbírky se vydařil. K mládí vstřícnější František Halas (editor Petrových Prvních knížek) s Kolářem připravil a v září 1941 vydal jeho Křestný list. Následující válečná léta byla pro mladého básníka plodná: František Halas je mu mentorem a pomáhá mu vybudovat si postavení mezi pražskými básníky, kteří se zdráhají mezi sebe truhláře z Kladna přijmout. Seznamuje ho také s Jindřichem Chalupeckým, jemuž je Kolář umělecky i názorově blízký, a přispívá tak svým zpsůsobem i k vytvoření Skupiny 42. V první polovině čtyřicátých let Kolář intenzivně tvořil: psal vlastní verše (sdružené do sbírek Limb a jiné básně, Ódy a variace, Dny v roce), učil se jazyky, překládal spolu s Jiřím Kotalíkem, dalším členem Skupiny 42, Carla Sandburga a Thomase Stearnse. Rok 1945 prožíval Jiří Kolář v okouzlení, vstoupil do komunistické strany, pořádal básnické večery na Kladně a všemožně se angažoval. Vystřízlivění bylo rychlé, kolektivistické nadšení neodpovídalo Kolářovu existenciálnímu pohledu na poválečný svět a on ze strany po pár měsících vystoupil. Záhy je rozmetána sazba jeho nového díla Roků v dnech (prozaického pendantu ke Dnům v roce, který ještě stačil vyjít v roce 1945) – práce odporuje soudobým požadavkům na umění.

Pro nás je to však zároveň text, v něm již plně vykrystalizovala podstata Kolářovy poezie i budoucích výtvarných děl. Tou je potřeba autorova konfrontace se světem, jaký je, a jeho důraz na skutečnost, respektive přítomnost. Kolář ani v těch nejtěžších okamžicích z přítomnosti neprchá. Neuhýbá pohledem do (lepší) budoucnosti ani k idyle minulosti. I mytické prostředí jeho básní vždy obsahuje tentýž varovný odkaz ke skutečnosti, současnosti a k nebezpečím, která s sebou přinášejí. V Kolářových verších i obrazech a instalacích je neustále přítomno trpké poselství, že před skutečností není kam uniknout, je třeba se jí naopak postavit. Již v Ódách a variacích čteme motto: „ A toto je svět / a toto je život“. A my mu musíme čelit. Součástí tohoto osobního střetu je pak od počátku silný morální apel, jenž je v Kolářově tvorbě bytostný a jenž je zároveň bytostnou součástí jeho života. Kolář raději tvořil do šuplíku, opustil zneužité slovo, odešel do vynucené emigrace, to vše učinil, než aby se zpronevěřil sám sobě. I přes oprávněnou zahořklost vůči světu, který mu ublížil, byl jeho pohled na skutečnost od první do poslední chvíle nezkalený a pravdivý a každé slovo, věta i útržek papíru v jeho tvorbě měly své místo, ať už v Prométheových játrech, jeho výtvarných dílech či v posledních a blízkostí smrti ovlivněných Záznamech.

Tereza Šnellerová
foto: Jiří Kolář, 1978; foto: Hana Hamplová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *