Podle plotu šokovaná růže z velkých černých ryb a dlouhého bílého chrta

Na konci května uplyne 105 let od narození Oldřicha Mikuláška, básníka, který má pro Pulsy výjimečný význam. Vyhlašujeme tedy při této příležitosti „mikuláškovskou čtenářskou výzvu“. Zkuste si během následujících květnových dní v dobách odpočinku mezi učením se na zkoušky, zápočty a kolokvia přečíst některou sbírku nebo alespoň báseň tohoto brněnského spisovatele. Ne proto, že by vás ze znalosti jeho textů někdo zkoušel, ale čistě pro vlastní zážitek a potěšení, jako podnět k osobním úvahám a sebereflexi.

Budeme také moc rádi, když se s námi o své prožitky z Mikuláškových veršů podělíte a napíšete nám, která z autorových prací na vás zapůsobila a čím vám oslovila, ať už na Facebooku nebo na náš redakční mail.

A abychom po vás nechtěli něco, co sami neplníme, můžete si přečíst také čtenářská vyznání členů naší redakce.

Zdeněk Ježek:
Nedávno jsem otevřel sbírku Agogh a hned na začátku úvodní oddílu se nachází báseň s názvem Metafora třetí. Mezi ostatními vyčnívá svou tajemnou atmosférou, snahou o zachycení něčeho téměř nezachytitelného, něčeho „tak útlého, že to může žít jen v paprsku odraženém slzou“. Melancholické a bolestné verše jako by byly napsány právě pro tuto dobu, pro jarní večery plné kosího zpěvu a vůně šeříků. (Jen poslední dvě sloky se Mikuláškovi zrovna nevyvedly, ale nemůžeme zas chtít všechno…)

Barbora Svobodová:
Musím se přiznat, že neznám úplně celé Mikuláškovo dílo, ale mou nejoblíbenější básní je Pátý rozhovor bláznů (Kam létají labutě). A proč? Protože je krásná i smutná zároveň, protože ji vnímám jako potřebu a pokus o hledání odpovědí na nejrůznější životní „proč“, na která vlastně ani odpovědět nejde, ale člověk se na ně přesto musí ptát.

Vojtěch Velísek
Za mne jednoznačně blízkou mi sbírkou je ta s velkými rybami a dlouhým chrtem.  A to nejen pro mé protežování těchto konkrétních psů. Říká se, že nic není černobílé – ne tak u Mikuláška. Předkládaná černobílost v názvu sbírky koresponduje s dualitou nálad i motivů. Snad v každé je cítit radost i smutek. Nikdy jsem ovšem nedokázal rozluštit, který z pocitů zrovna převládá. Především básněmi v prvním oddílu (Miniatury) mne Mikulášek uhranul a rád si je jednou za čas znova připomenu.

foto: Biografický archiv ÚČL AV ČR

1 Comment

  1. Mám ráda hlavně Mikuláškovu milostnou poezii, její plnokrevnost.

    Nedávno jsem znovu sáhla po sbírce Agogh, původně z čistě praktických důvodů – jedna moje studentka si ji vybrala pro seminární práci, tak jsem si chtěla osvěžit paměť. A pan básník mě zase dostal.

    Možná toto je prubířský kámen: i v časové tísni a v nevlídném prostoru studovny TO tam prostě bylo. (Možná ta tíseň a nevlídnost TOMU i pomáhá…) A na závěr mě Mikulášek rozesmál – jako když vás zenový mistr bací holí – verši „Už lepší lidé byli v koncích / a já jsem na samém prahu“.

    Myslím, že tahle stránka se málo zdůrazňuje. Nebrat Mikuláškovu poezii pouze jako něco závažného, pomalu mystického, definitivního. Je to pokus o artikulaci, jakých každý denně podnikáme desítky, každý podle své výbavy. Jaké vytrvale, místy ladně, místy klopýtavě podnikal i on. Popřejme mu sluchu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *