Měřítka jsou zcela osobní a idealistická, žádná jiná nemáme

Nedostatkem knih a jejich nakladatelů dnes česká literatura rozhodně netrpí. Současný knižní trh je přeplněn množstvím titulů, otázka jejich kvality, prodejnosti a vzájemného vztahu obou aspektů v každém případě vybízí k mnoha úvahám. Jak v takovém prostředí může fungovat a funguje malé nakladatelství záměrně se soustředící na specifický typ literatury? A má knihy určené pro úzký okruh čtenářů vůbec smysl vydávat?

S podobnými otázkami jsme se v korespondenčním rozhovoru obrátili na Jaroslava Tvrdoně z nakladatelství Rubato. Odpovědi přišly v zápětí a s douškou: „Všechny sprosťárny prosím ponechat.“ Činíme tedy tak, jak si pan nakladatel přál.

 

S kolegou Petrem Janušem jste před 4 lety, v roce 2010, založili nakladatelství Rubato. Co vás k tomuto nápadu přivedlo a odhodlávali jste se k jeho uskutečnění dlouho?

Toto letí, toto letí… mezitím pořád přemýšlíme, že už to ukončíme, že už to stačí, že si zase budeme jen tak pochlastávat a bavit se o tom, co by bylo hezké vydat, kdybychom měli to nakladatelství a nemuseli bychom se doprošovat kamarádů nakladatelů, že se na nějaký literární provoz můžeme leda z vysoka…, a možná, že se zase domluvíme, že až za rok dopíšu, tentokrát já, knihu, tak to zase dáme dohromady a spoluzaložíme nějaké nové nakladatelství, abychom mohli projektovat své soukromé zájmy do veřejné sféry. Tak nějak to bylo, jen si přehoďte moje jméno za Petrovo, a tak nějak to jednoho dne možná zase bude.

Na webových stránkách Rubata jsme se dočetli, že hlavním cílem nakladatelství je „zpřístupňovat hodnotnou, náročnou, osvěžující a intelekt povzbuzující literaturu.“ Jaká máte kritéria pro stanovení „hodnoty díla“? A není tento koncept vznešeného umění příliš idealistický, vzdálený realitě a běžnému literárnímu provozu?

My se takto neptáme, máme mezi sebou důvěru prověřenou mnoha diskusemi, takže předpokládáme, že oba máme dostatečně vyvinutý vkus, abychom si to naše dílko kvality poznali. Provoz nás nezajímá, ten je pro provozní a jiné debily. Idealismus sebezáhubný to každopádně je. Neúspěch je naše norma.

Pokud vydáváte knížku, u které je už předem jasné, že si ji skoro nikdo nekoupí, nepovažujete to za ztrátu času, který by šel využít líp?

Ztráta času je v tomto ohledu celý život. Nedávno mi říkal jeden známý, když jsem mu položil podobnou otázku o vhodnosti či nevhodnosti jednoho titulu s ohledem na jeho studenty, že se na ně nemůžeme ohlížet (teda říkal spíš, že se na ně můžeme vysrat), že jsou to všechno pitomci a že si uděláme, co sami uznáme za vhodné. Tak asi tak. Smiřte se se stavem věcí a dělejte, co vás naplní smyslem. Není jiné než osobní zodpovědnosti za čas, který v životě spotřebujeme. Marnost a zmar je všechno, nejsme výjimkou.

V nakladatelství jste zatím vydali 22 titulů a další dvacítka čeká na své uvedení na trh. Podle jakých dalších měřítek, kromě zmíněné hodnoty a náročnosti díla, vybíráte knihy, které hodláte publikovat?

Mohl bych tady něco pindat o kánonu, který je v nás jako v betonu a ke kterému vše přiměřujeme, ale to je blbost. Měřítka jsou zcela osobní a idealistická, žádná jiná nemáme. Pro literaturu a čtenáře chceme jen to nejlepší a je v nás taky kus obrozenců, takže věříme ve vyvádění ze světa tmy a nevědomí do světla poznání, hehe. Kdyby tomu bylo jinak, brzy bychom se proměnili ve zmrdy.

V současné době vychází nepřeberné množství knížek. Bez propagace se v knižním chaosu skoro nejde zorientovat, kolik času věnujete zviditelňování vámi vydávaných knih?

Téměř žádný. Nevydáváme tituly, které by sebelepší marketing prodal, takové množství lidí schopných ocenit naše tituly prostě není, a tím pádem by to byla ztráta času a peněz. Snažíme se u propagace spíše zabavit, využívat maximálně možností, které nám instituce nakladatelství umožňuje. Teď například vydáváme knížku ve formě plakátu (S. d. Ch. + Rubato: Uskutečněná debata), a to je to, co vám nakladatelství nabízí: zasáhnout rychle to, co pokládáte za důležité. V tomto případě je to idiocie některých českých básničkářů vyjevená v jejich diskusi na facebooku. Ale ono se vlastně od dob knihtisku moc nezměnilo, protože podobné metody využíval už Luther. A tisk byl obecně brán za silný a nebezpečný prvek propagandy idejí. Tak tento způsob zviditelňování mne momentálně zajímá. Ale asi to není to, co si představujete vy pod slovem marketing, čili činnost, jejímž odrazem jsou okamžité peníze z prodeje. Nicméně my jsme už od začátku měli představu spíše klubu vyvolených, kteří naše knihy sbírají. A tuto představu se nám myslím daří naplňovat.

Který z titulů vydaných ve vašem nakladatelství pro vás představuje ryze osobní a srdeční záležitost?

Všechny tituly jsou pro nás ryze osobní a srdeční. Bez tohoto vztahu bychom to nedělali. Je trochu škoda, že rozhovor nevedeme živě, protože byste tuto otázku již nepoložila a mohli bychom dojít k něčemu skutečně zajímavému. Každopádně Quignard byl a je můj miláček, zcela mimo pochopení českého lidu. Ale to nevadí, jeho kniha je skvělá, přestože není úspěšná. Ve všech knihách jsme to my. Knihami se vyjadřujeme ke světu okolo nás. Tento svět nám není lhostejný. Nevzdali jsme to s ním, takříkajíc. Takto bych mohl vyjmenovat všechny naše knihy a k nim uvádět důvody, ale k čemu by to bylo, že jo?

Jakou knihu z produkce Rubata byste doporučil studentům bohemistiky či filozofické fakulty jako zásadní, téměř povinnou četbu, jež by je rozhodně neměla minout, a proč?

Tak určitě knihu Vzpoura přichází a pak Transparentní společnost. To jsou knihy, které se dotýkají současnosti a mohly by jim pootevřít oči, zvláště když se jedná o generaci, která se narodila jako slepá a my jí to nezávidíme…

Literaturu a knihu prezentujete jako exkluzivní záležitost. Mezi publikacemi, které máte v edičním plánu, se objevila i Hollisova Stručná historie grafického designu a další práce věnující se typografii. Je pro vás osobně důležitý vizuálně-artefaktový rozměr knih? Jak z toho hlediska hodnotíte současnou knižní produkci a kterou knihu považujete za vůbec nejkrásnější?

Tak ano, kniha jako objekt je pro nás důležitá (tedy zvláště pro mne, Petr je v tomto tolerantnější), ale taky se to nesmí přeceňovat. Člověk by měl znát dějiny toho, s čím zachází, a pokud už je zná, některé věci si prostě nedovolí udělat. O nejkrásnější knize neuvažuju, krásných knih mám doma povícero. Ale nepředstavujte si něco bombastického, nejkrásnější knihy jsou jednoduché, je v nich všechno na svém místě, řádky správně nastaveny atd. a navíc obsah není prázdný. Určitě mám rád knihy Josta Hochuliho, u kterého se vám srdce zastaví, když ucítíte jeho nenápadnou genialitu. Podivné kouzlo mají i knihy Bruce Rogerse. Prostě vás jako zainteresované donutí zkoumat, proč to těm chlapcům tak výborně funguje. Z českého prostředí si velice cením spolupráce s Elsou Aids na obou sbírkách, protože spolu řešíme všechny ty mikro-typografické otázky a neúnavně je dotahujeme do konce. Na knize pak není nic patrné, a to je pro mne vrchol typografie, skutečná radost. Ale jak říkám, nic na tom neuvidíte. Smích. No, asi jsem už magor, protože mne taková činnost dojímá… Fantastický je ovšem i Ivan Mečl a jeho knižní produkce, protože ten to má zase všechno úplně jinak uděláno než řekněme staří mistři, ale citlivý člověk jistě brzy pozná, že ví, co dělá, a tudíž je najednou vše tak nějak na správném místě. Není to ale levná krása! U konkurence mi občas vadí, že se něco dělá jen tak z plezíru a beze smyslu, různé ty fičůry atd., jinak se jí moc nezabývám. Robert Krumphanzl to dělá tak, jak se to dělat má, a nemusí u toho navíc ani křičet, jak je báječný. Jeho kouzlo je v nenápadnosti. Čest jeho památce!

Vydáváním knížek se zatím neživíte a máte jej s Petrem Janušem spíš jako volnočasovou aktivitu. Jaká je vaše představa o činnosti a existenci nakladatelství za pět či deset let?

O budoucnosti nechci nic vědět, už jenom vzhledem k tomu, že nic netuším o minulosti, tak proč koukat dopředu. Jedno je podle mne ale jisté: bude to bolestné, dokonce možná víc než dosud. Víte, lidi si často představují, že je to taková jako zábavná hra, ale ne, my trpíme s každou knihou a po každé cítíme radost a úlevu, ale takovou krátkou… Optimisti říkají, že vše, co má nějakou cenu, projevuje se bolestí. Tak snad to bude mít pro nás ještě dost dlouho cenu. Vy jste se asi ptala na to, jestli se z nás nestane zaběhnuté nakladatelství typu Host, co? Ne, nestane, protože blbinky vydávat nebudeme (teď nás vyhodí ze svého online portálu, jsem asi přehnal…). Otázka je tedy pouze: jak dlouho vydržíme trpět.

Pokud se vrátíme do současnosti: na který z titulů, jež u vás, ale i u konkurence mají vyjít v dohledné době, se opravdu těšíte?

Konkurenci českou nemám čas sledovat, ale těším se na monografii o působení Richarda Hollise ve Whitechapel Art Gallery, která snad jednoho dne vyjde v Hyphen Pressu. Z našich knih se nejvíc těším na Maurice Blanchota a jeho knihu Temný Tomáš, jednak z toho důvodu, že jsem ji chtěl vždycky číst, a jednak z toho důvodu, že Petr, pokud překlad dokončí, bude zase trochu naživu…

Jaké dílo české nebo světové literatury byste si vzal s sebou do vězení? A jaké do hrobu?

Do vězení Foglara, abych se co nejdřív zbláznil při představě, že venku přichází jaro, což on tak nádherně rozehrává, a já jsem zavřený. Do hrobu kompletního Stendhala – je to miláček. Ale nepředpokládám, že si budu v hrobě číst, ale spíše odpočívat, nabírat sílu, abych mohl v příštím životě dostatečně dlouho znovu trpět.

 

Rozhovor vedli Barbora Svobodová a Zdeněk Ježek
foto: Jaroslav Tvrdoň; foto: S.d.Ch., Kávovarna, Lucerna, 21. 11. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *