Marek Lollok: O kritice Pokorné

Názvem recenze výboru kritických příspěvků dlouholeté šéfredaktorky Revolver Revue Terezie Pokorné záměrně odkazuji ke stati Jana Lopatky z roku 1964. V jednom ze svých nemnoha obecněji zaměřených textů Lopatka vyslovuje myšlenku, že kritika je oproti umění vždy sekundární a služebná, neboť údajně „žádný kritický postoj nemůže být plně práv ani dílu, ani neopakovatelnosti citlivého konzumentského zážitku“, resp. že „sebegeniálnější kritická analýza a koncepce je v poslední instanci vždycky o stupeň horší než nejhorší román, báseň atd.“ U jednoho z nejvyhraněnějších, a proto nejpřísnějších kritiků jsou tyto postřehy poměrně překvapující, nicméně jejich smysl je zřejmý. Připomínají, že bez posuzovaného díla by tu žádný kritikův, jakkoli duchaplný, text nebyl a že i ten vedle autonomního uměleckého projevu nakonec zůstává jen jakýmsi odvozeným výkřikem. Pokud si to kritika uvědomí, musí být podle Lopatky nutně „pokorná“: respektuje, že se má – aspoň na chvíli – před každým dílem pozastavit, sklonit, než se s ním začne potýkat, a třebas i ostře konfrontovat.

Zdá se že, tento předpoklad stojí kdesi v pozadí kritické práce nejen Jana Lopatky, ale i Terezie Pokorné. Představa kritiky „pokorné“ se však nevylučuje s kritikou sebevědomou, což Lopatka ve svém díle prokázal a v přítomném svazku taktéž prokazuje jeho pokračovatelka Terezie Pokorná. Marně bychom tu hledali projev opatrnický, nejistý. Ať už se jedná o divadelní reflexe, které jsou autorčinou doménou a zaujímají v knize největší část, nebo příležitostné texty týkající se aktuálního kulturního či společenského dění, vždy je cítit osobní zaujetí a přirozená potřeba autorky o věci psát/napsat. Žádné povinné referování, tak jak ho známe z běžné žurnalistické praxe, texty Terezie Pokorné jsou silné názorové projevy přirozeně směřující k žánru osobně vyhraněné umělecké kritiky. Subjektivita pohledu se přitom neskrývá, naopak je nápadně exponována a mnohdy se sama stává měřítkem: autor/autoři vyslovil/i svůj názor a nyní já říkám ten svůj!

Samozřejmým předpokladem je maximální připravenost a obeznámenost s dílem, dalo by se říct profesionalita. Striktní formulace nelze vyslovovat bez ověření, jinak by mohl být kritik snadno kompromitován. Proto je zvlášť cenné, když z divadelních kritik, prosvítá, že nezneužívají značnou pomíjivost tohoto druhu umění, ale že se naopak snaží podat co možná přesný obraz posuzovaného díla a také zážitku z něj. Je například zjevné, že v případě většiny pojednávaných inscenací Pokorná navštívila více než jedno představení a mohla tak lépe rozlišit konstanty od nezáměrností kusu; tak by snad měli činit všichni divadelní kritici, ale, jak víme, v důsledku různých okolností tomu tak bohužel bývá málokdy. Divadelní kritiky Terezie Pokorné si i s odstupem času, tedy v situaci, kdy už se zpravidla nelze setkat s jevištním dílem v autentické podobě a porovnat kritiččino mínění s vlastním, drží svou hodnověrnost. Přispívá k tomu i nepřehlédnutelná důkladnost jejích reflexí projevující se mimo jiné nadstandardní, několikastránkovou délkou (a jen občas, zejména u raných textů, mírně schematickým „složkovým“ popisem). Může se stát, že se závěrečným verdiktem o tom či kterém kusu nebudeme z nějakých důvodů souhlasit, nemůžeme však popřít, že v autorčiných textech nacházíme řadu erudovaně zprostředkovaných a do kontextu zasazených informací o tom, jak ten či onen kus vypadal.

V tomto ohledu, tj. hlavně coby pozoruhodná dobová svědectví, jsou nejzajímavější první tři oddíly knihy (Tvořit z trosek, Takoví jsme nebyli, Konce a začátky), v níž jsou nashromážděny kritiky divadelních produkcí od r. 1990 do r. 2015. Ve spíše tematicky než chronologicky řazených blocích se připomínají známé, ale také – někdy právem, jindy bohužel – pozapomenuté inscenace, jako Rok na vsi Miroslava Krobota, Báječná léta pod psa v Divadle Husa na provázku, Léblův Ivanov, Pitínského Babička, Stoppardův Rock´n´roll v ND, ale i novější Mikuláškovy, Páclovy či Špinarovy režie. K nejzajímavějším příspěvkům patří text o posledních inscenacích Otomara Krejči v Divadle za branou II: je napsán s vědomím, že obnovené, kdysi slavné divadlo, končí svou činnost a o to precizněji musí být inscenace zachyceny. Díky časovému rozprostření můžeme soubor autorčiných divadelních kritik číst také jako svérázné, poměrně systematické podání některých vývojových tendencí našeho polistopadového divadla.

V dalších oddílech knihy (Pravdy skutečnosti a pravdy díla, S kritikou do společnosti a Neodpovídat na falešné otázky) Pokorná předkládá své „nedivadelní“ texty. Zde se projevuje její širší přehled o kulturním a společenském dění, přesněji řečeno zájem o něj a potřeba vyjadřovat se k němu. Najdeme zde žánrově rozmanitější příspěvky věnované dokumentárním filmům (např. Olgy Sommerové, Martina Marečka, Jana Gogoly ml., Moniky Elšíkové), literatuře (např. reakce na knihy Evy Zábranové, Zbyňka Hejdy), výtvarnému umění, glosy a komentáře (např. „legendární“ televizní Katovny), a také několik vzpomínkových textů (např. na Andreje Stankoviče, Jana Lopatku, Miloslava Žilinu, Jana Balabána aj.). Tato varia mimo jiné názorně dokládají fakt, že kritická osobnost stěží může zůstat specializována pouze na jedno úzce omezené odvětví: kritický způsob uvažování většinou dříve či později generuje nutnost říkat něco i k oblastem více či méně překračujícím původní zájem, k věcem obecnějším (např. k médiím, morálce, politice aj.). Toho se Pokorná koneckonců příležitostně dopouští i v divadelních kritikách.

Pohlédneme-li komplexně na celý soubor, zdá se, že kritické nastavení Terezie Pokorné se vyznačuje jistou nedůvěrou. Dlouholetý redakční kolega z legendární Kritické Přílohy Revolver Revue a kritik obdobného, lopatkovského typu Michael Špirit svého času popisoval ideálního kritika: podle něj má být „nedůvěřivý a podezíravý a v příhodné chvíli chytí kritizované dílo pod krkem, zmáčkne je a donutí, aby ‚zpívalo‘“. Kritik nemá být s dílem předem kamarád, natožpak s autorem, tušíme z těchto slov. Kritik je od toho aby kritizoval, jaképak plácání po zádech… Není to špatný předpoklad, zejména v éře polistopadového společenského konsenzu byl tento postoj spíše ojedinělý; na druhou stranu může nejednou působit jako zarputilost, negativismus, či přinejmenším jako snadná figura. Takové nastavení totiž zásadně podmiňuje způsob a často i styl kritické práce – hledají se chyby a chybičky, ironizuje se, někdy je tón (nevědomky) příliš agresivní, často osobní. Jsou přece díla/autoři/situace, které jsou složitější a snad by zasloužily větší míru empatie a vstřícnosti – kritika je pak třeba méně břitká, zato se v interpretaci, tedy v odhalování spíše toho, co v díle je, než co tam není, snad může dostat dál…

Ale to by Pokorná nebyla Pokornou. Její pohled je do značné míry exkluzivní, leckdy provokativní. Okolní svět (kulturní provoz, média, politika atd.) je naveskrz zkažený, či přinejmenším nesnesitelně povrchní. Jen máloco proklouzne poměrně hustým sítem, ale nepopírejme, že Pokorná umí i pochválit. Většinou oceňuje cokoli mimo mainstream, hodnoty tuší na okraji. Vyzdvihuje díla nepodbízivá, neokázalá, díla, která nejsou odrazem masových společenských nálad, naopak spíše taková, která jdou proti nim. Estetika a etika jdou u ní ruku v ruce, mnohdy se překrývají a někdy dokonce jako by druhá zastínila první: morálka díla (v horším případě autora) je často předmětem zájmu a bývá dokonce kritériem. Pokorná straní tvůrcům, kteří v před rokem 1989 byli vůči režimu v opozici, ti ostatní to u ní nemají lehké…

Na všechna tato úskalí a apriorismy nejen u Pokorné, ale u podobně založených kritiků publikujících o roku 1995 zejména v Kritické Příloze Revolver Revue upozorňoval kdysi, v rámci tzv. sporů o autenticitu, Pavel Janoušek. Ve svých perziflážích o „polopatkismu“ pokazoval na absenci pozitivního programu těchto kritických „aristokratů“, pro něž umění údajně není odvozeno od slova umět, ale spíše od slova (pro)cítit, přičemž má být výrazem životní Pravdy. Jiné názory non datur. Janoušek coby reprezentant zásadně odlišného „hravého“ a pluralistního pojetí praktikovaného v časopise Tvar své teze v rámci nevážných žánrů patřičně vyhrotil, nicméně nad některými texty, resp. konkrétními tvrzeními Pokorné nás může napadnout, že něco na nich je…

Kritické chvíle Terezie Pokorné, následující v edici Revolver Revue výbory Michaela Špirita (Počátky potíží), Marka Vajchra (Vyložené knihy), Martina Hyblera (Kolem dokola) a Pavly Pečinkové (Je třeba si vybrat), jsou zaznamenání hodným příspěvkem do úvah o naší polistopadové i současné kritice. Představují jasně rozlišitelný koncept kritické práce, který je právě pro svou vyhraněnost mimořádně podnětný.


Marek Lollok

POKORNÁ, Terezie. Kritické chvíle. Praha: Revolver Revue. 2015.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *