Lukáš Vlasák: Můry Buštovy generace

Ačkoliv by bylo až lákavě snadné označit Pavla Buštu (nar. 1991) za autora nejmladší generace a ohladit tak rázem veškeré hrany kritických výtek vůči jeho stylu (v dikci: „Však on se z toho kluk ještě vypíše…“), učinit to nelze. Bušta není debutant a navíc – píší a publikují i mladší. Tací, kteří mnohem více odpovídají profilu tzv. generace Z (byť třeba jen o dva tři roky mladší!); odkojenci internetu, pro které je přirozené fungovat napůl virtuálně. Bušta má tu smůlu, že se narodil v jakémsi mezidobí. On a jeho vrstevníci byli vychovávání v duchu 20. století a připravováni na život, který nikdy nenastal. Z dekády umělecky rozvolněných a inspirativních devadesátek stihli už jen jejich konec – pád do šedého podprůměru – a následnou skepsi. Vybaveni nepoužitelnými atributy, ani ne tak neschopni, jako spíš neochotni (v důsledku své výchovy) participovat na výzvách nové doby, zůstali Buštovi vrstevníci jakoby zamrzlí v ledu. Nemohou zpět, ani kupředu. Jejich volání z pasti nikdo neslyší. Ledovou krustu se snaží rozbíjet tvorbou. Nová povídková sbírka Sigmundovy můry je příkladem takového tvůrčího boje za hlas, který by byl slyšet. Boje, který je předem tak trochu prohraný, protože málokoho zajímá.

Buštovy texty jistě nevznikaly ve vakuu. Nejrozličnějšími intertextovými postupy (ať už záměrnými, či ne) prokazuje, že je to autor sečtělý. Tento trend můžeme pozorovat už v básnické sbírce Dvojtváří. Coby příslušník výše popsané porevoluční mezi-generace byl ovšem nutně formován i kontextem mimoliterárním, zejména žumpou komerční televizní zábavy, tolik adorované právě v 90. letech. Proti nekritickému „čumění na bednu“ se zcela jednoznačně vymezuje povídka Poslední mohykán. Jako jediná ze sbírky je jasně žánrově definovatelná. Jde o dystopickou sci-fi. O nějaké inovativní naplňování, nebo snad posunování daného sub-žánru se však nesnaží ani v nejmenším. Její téma je obehrané až klišovité – antisystémový hrdina v marném boji proti diktátorské hegemonii. Nicméně, v kontextu televizní reality 90. let, zastoupené mj. „skvosty“ typu Kolotoč nebo Doremi, vyvstává smysl jiný, a sice reflexe pokřiveného hodnotového a estetického žebříčku, ve kterém musely tzv. Havlovy děti chtě nechtě vyrůstat a v němž byly reprízy Dietlovy „Nemocnice“ opravdu to koukatelnější.

Bušta chce mít své texty pod kontrolou. Snaha nenechat žádná prázdná místa pro jinou než zamýšlenou interpretaci je více než patrná. Nejde o fokalizaci, Buštův vypravěč se nesnaží adoptovat hlediska postav. Autor-stvořitel často a rád vstupuje do dějů svých povídek a odsuzujícími komentáři hodnotí postavy, z nichž činí jen bezmocné loutky uvržené do vykloubené situace. Chce-li čtenář do povídkových světů Sigmundových můr vstoupit, musí bezvýhradně přijmout vypravěčovo stanovisko – popis situace, včetně jejího hodnocení. Posoudit jednání postav podle sebe není čtenáři dovoleno. Je to jakýsi antipól hemingwayovské metody ledovce. Není nám nic zatajeno, a navíc je nám jasně implikováno, co si o tom všem máme myslet. Přispívá to k čtivosti Buštových textů, které do své náruče přivítají jakéhokoliv sebevíc lenivého čtenáře.

Buštovy prózy nejsou chudé na barvitá obrazná pojmenování, někdy se zdá, že to s metaforami až přehání: „Tohle všechno o sobě věděl, ale v ostatním tápal jako slepec se zavázanýma očima, senilní stařec s poruchou motoriky, nepovedená metafora v prachbídné básni.“ Když se na ploše jedné stránky sejde takových metaforických trsů víc, působí to rušivě. Jako by Bušta nasázel do textu metafor, co se do něj vejde, a čekal, která se na půdě dané povídky ujme. Kdyby byla četnost přirovnání poloviční, vůbec by to nevadilo, naopak by ty skutečně trefné vynikly. Pro Buštova kontrolou posedlého vypravěče by navíc bylo přirozenější nenechat čtenáře přebírat, ale rovnou ho postrčit na tu cestu, o níž je autor přesvědčen, že by se jí čtenářova fantazie měla ubírat.

Tendencí řečnit a upozorňovat na sebe můžou Buštovi vypravěči připomínat ty Kunderovy ze Směšných lásek. Ironickými šlehami do vlastních řad se zase přibližuje Vieweghovu tónu. V porovnání s oběma zavedenými inženýry lidských duší jsou Buštovy konflikty přeci jen stále značně umělé a vykonstruované. Ze všech čtrnácti povídek jsou proto paradoxně nejpůsobivější ty nejkratší, jež se nesnaží vyfabulovat nějakou omračujícím způsobem originální situaci (jako to činí třeba Damien a Zdislav, U dvou milenců nebo Volavka v síti), ale v o něco civilnějším tónu ukazují prostý výsek ze života. Života, pro který je představitelné, že byl před povídkovým fragmentem a bude i po něm. Jde o povídky Setkání, Dvanácterákovy pětačtyřicátiny a Konec světa. Postavy jsou zde na první pohled normálnější a celkem nic zásadního se na jejich situaci nezmění. O to víc však vynikne ona freudovská apriorní pošahanost každého z nás. Řečeno parafrází výroku jedné z postav: všichni jsme tak trochu šílení, jen někteří mají to štěstí, že jsou šílení stejným způsobem jako většina společnosti. Tento aspekt lidských osobností Buštovy povídky zobrazují velmi přesvědčivě.

„Dál kouřím cigaretu / s pachutí v ústech / v tomhle životě před životem,“ psal Bušta ještě v Dvojtváří. Lyrické provizorium skončilo, Bušta-prozaik má své světy pevně pod kontrolou. Klíče od jejich dveří však jen tak nikomu nepůjčí. V Sigmundových můrách moc nepíše o příslušnících vlastní generace, spíše se jim vyhýbá. Se zadostiučiněním to dává sežrat postavám starším i mladším a hořkosladkým úsměvem se ušklíbá nad jejich neschopností se z pastí nachystaných zápletek se ctí vymanit. Je to tak trochu pomsta za ono ledové zajetí – společensko-kulturní kontext, v němž bude Buštova sbírka přijímána. Je čtivá, takovým tím řemeslným způsobem poctivě napsaná, bohužel není jasné, co se po ní vlastně chce. Odpovídá na otázky, které nikdo neklade.

Lukáš Vlasák

BUŠTA, Pavel. Sigmundovy můry. Praha: Togga, 2015. ISBN 978-80-7476-069-3.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *