Petr Kuběnský: Komunikace je možná!

Trojjazyčná antologie Displej.eu. Současná poezie z Čech, Německa a ze Slovenska není vlastně, striktně vzato, knihou. Vyšla jako speciální číslo časopisu Psí víno a berlínského magazínu Randnummer. Sborník edičně zaštítili Ondřej Buddeus a Peter Dietze, kteří v úvodu konstatují, že básně čtrnácti obsažených autorů korespondují s tím, co můžeme označovat za „současnou poezii a její aktuální formy“.

To je z podstaty trochu zkreslující fráze a editoři jsou si toho dozajista vědomi. Mnohem přesněji bychom mohli říct (s vědomím určitých historických a teoretických souvislostí), že jde o antologii současné experimentální či konceptuální poezie. Takového přiznání se však v ostatně dosti stručné předmluvě nedočkáme. Namísto toho se polemicky operuje s pojmem poezie ‚nové‘, který byl pro svůj zavádějící charakter kritizován již v 60. letech. Přiznávám, že důvodům takové opatrnosti příliš nerozumím, neboť uvědomí-li si čtenář antologie, co přesně drží v rukou, mnohem snáze porozumí jejímu významu. A ten rozhodně není malý.

Česká literatura má v oblasti literárního experimentu poměrně bohatou historii. I pokud odhlédneme od pozoruhodné setrvačnosti (post)avantgardy, pořád nám zůstane dostatek výrazných jmen spojených s různými podobami konkrétismu a lettrismu 60. let i jmen pokračovatelů tohoto směru v intermediální sféře let normalizačních. Zatímco se však v porevoluční próze odrazil konceptuální impulz na generaci postmodernistů, v poezii jako by chyběl silný duch typu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, který by experimentální aspirace převedl v nějakou „novou vlnu“. Jistě, je tu osobnost performera Petra Váši, jeho individuální program ale stojí především na součinnosti mluveného slova a gesce, čímž se ocitá tak trochu vně literatury, respektive psaného slova. Michal Šanda ještě zresuscituoval vizuální básnictví svou prvotinou sto a (1994), ale byl to donqujotský pokus o oživení něčeho, co v té době patrně nikdo za životné nepovažoval. V posledních letech se však přeci jen začalo otevřeně mluvit i o jiných typech poezie, než které vznikají primárně coby manifestace básníkova vědomí a zážitků. Jedním z těchto průkopníků je právě Ondřej Buddeus, který na téma non-kreativního či konceptuálního psaní napsal několik velmi dobrých článků a tyto postupy aplikuje také ve své tvorbě (viz jeho sbírku 55 007 znaků včetně mezer).

Antologie je koncipovaná jako výběr textů čtrnácti básnických osobností, který je doprovázen čtyřmi teoretickými statěmi, přičemž Německo je zastoupeno hned šesti autory, což dokládá, že fenomén experimentální poezie zde má nepoměrně větší kontinuitu než u nás. Určitou slabinou knihy však zůstává, že navzdory dvěma teoretickým článkům (od Toma Bresemanna a Michaela Gratze) se o současné německé poezii vlastně nic nedozvíme. Legendární antologie Hiršala a Grögerové Vrh kostek ponechala autorům prostor, aby svoji tvorbu zasadili do nějakého kontextu. Alespoň elementární naznačení záměru či celkové poetiky autora je něco, co Buddeusovu sborníku (resp. jeho německé části) citelně chybí. Musíme si totiž uvědomit, že konceptuální přístupy k dílu usilují – austenovskou metaforou vyjádřeno – o vytváření umění spíše pro rozum než pro cit, a racionální vodítka mohou zážitek ze čtení výrazně prohloubit.

To dokazují i zástupci Česka a Slovenska, literární teoretikové Karel Piorecký a Jaroslav Šrank, jejichž eseje naopak plní roli průvodce tématem neobyčejně dobře. V případě Pioreckého snad až příliš dobře, protože závěr statě o aktuálních proudech v české poezii vyznívá ve výsledku téměř utopicky: „Tendence k angažovanosti, konceptualismu či neoavantgardě se přirozeně propojují a prorůstají celkem soudobé české poezie.“ Odvážná teze, že vzniká „proud nové literární subverzivity,“ řekněme dekonstruktivistického ražení, je přeci jen v českém prostředí stále spíše přáním, o čemž svědčí i fakt, že bezmála všichni autoři, o nichž je v eseji řeč ve spojitosti s konceptuální poezií, jsou ve sborníku zastoupeni (Michal Šanda, Olga Pek, Pavel Novotný a Ondřej Buddeus).

Slovensko, kde experimentální literární tradice fakticky neexistuje (s nečetnými výjimkami typu Milana Adamčiaka), naopak v současnosti nabízí poměrně pestrou škálu autorů spojovaných s procesuálními, multimediálními či apropriačními praktikami. Takzvaná „text generation“, jak ji nazývá Jaroslav Šrank, má k dispozici mnoho vyhraněných literárních platforem, o nichž si u nás můžeme jen nechat zdát – revue Kloaka, web membrana.sk, nakladatelství Dive Buki, Drewo a sŕd, Ars poetica, abychom jmenovali jen ty nejdůležitější – a také se zde k základním rysům poetiky „sterilu“ (tedy k obcházení zážitkové sféry básnictví) hlásí mnohem více autorů. Je vlastně škoda, že publikační prostor v antologii nedostalo mnoho z těch, kteří by sem plným právem patřili – Vlado Šimek, Daniela Olejnikov, Erik Šimšík, Peter Šulej a další.

Právě uvedení (alespoň té hrstky) slovenských konceptuálních básníků do českého prostředí považuji za největší přínos knihy. Nejen proto, že má tuzemský čtenář možnost seznámit se mnohdy vůbec poprvé s jejich tvorbou, ale především z toho důvodu, že právě zástupci „text generation“ tvoří nejpodnětnější část celého sborníku. Peter Macsovszky, publikačně nejstarší zastoupený slovenský autor, ve svých básních soustavně problematizuje fenomén sdělnosti, často formou literární hry, která nehledá oporu ve světě vně či uvnitř textu, ale zato má výrazné performativními přesahy. Kupříkladu v básni This is a real thing je předmětem literárního obsahu popis „ideální“ básnické kompozice, která je textem manifestována, ale zároveň ironizována (viz verš tvořící graficky celou sloku: „Najmenšou strofou je dvojveršie“). Podobně se Michal Rehúš ve svém Programu dekomunikácie velmi blíží akční poezii v konceptuálním rámci. Jde o básnické návody, které jsou prakticky nerealizovatelné, ale právě touto neproveditelností se autor účinně vyslovuje k absurditě světa a nemožnosti efektivně komunikovat jako základu této absurdity: „Rovnako opovrhnutiahodné je čisto osobné / zneužitie samovraždy na uľavenie si // Každý takýto skutok odsúďte / viditeľným prejavom // Najlepšie samovraždou“. Nóra Ružičková zase efektivně využívá textovou apropriaci, když staví verše na úryvcích z ženských časopisů a obnažuje tak stereotypy v nahlížení na úlohu ženy ve společnosti.

Právě v tomto bodě se dostáváme k opodstatněnosti tvrzení, že navzdory rozličným kompozičním přístupům, autory spojuje myšlenka vytvářet skutečně „současnou poezii“, tedy poezii tematizující aktuální společenské fenomény, jejichž podstatu demaskuje nebo problematizuje jejich povahu. Dokladem může být i fakt, že hned několik tvůrců (Husárová, Rehúš) v textech antologie reflektuje problematiku sexuality nazírané optikou (post)digitální doby, v níž je erotický obsah dostupný na dvě kliknutí a od milostného dobrodružství člověka pomyslně dělí jen registrační formulář na Tinderu. Podobně Ondřej Buddeus buduje svou báseň Inventura jako lapidární řadu výčtů, číselnou totalitarizaci, která o vztahu mezi mužem a ženou říká mnohé, ale o jeho podstatě nic: „Milovali jsme se spolu 1135 x a v 73 % případů nešlo jen / o sex, aspoň doufám.“ Konceptuální poezie jako by ohraničovala pole básnictví sebeuvědomělým parafrázováním úsloví, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. Verš v tradičním romantizujícím pojetí se snaží dosáhnout citového propojení se čtenářem – a jakkoli rafinovanou či subtilní výpověď do něj autor uloží, její zhodnocení a interpretace vypovídá vždy především o recipientovi samotném. Antologie Displej.eu však ukazuje, že otevřít komunikační kanál mezi spisovatelem a čtenářem, nebo lépe – mezi mnohotvárnou skutečností a čtenářem, je v poezii možné. A není-li, stojí za to alespoň tematizovat jádro dorozumívacího selhání. A jak už jsem v úvodu předeslal, to není vůbec málo.

 

Buddeus, Ondřej; Dietze, Peter [eds.]. Displej.eu. Současná poezie z Čech, Německa a Slovenska. Antologie. Praha: Psí víno, 2014, 236 s.

Petr Kuběnský

zdroj foto: zde

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *