Komentář: Román jako sociální teorie: případ normalizace

V minulém komentáři jsem se snažil ukázat, že prozaický a sociálněvědný text k sobě mají podstatně blíže, než se obecně soudí. Oba usilují o rozkrývání pravdivé sociálně-historické skutečnosti a její zprostředkování publiku. Dokonce ani styl, jakým to dělají, se neliší tak výrazně, jak bychom to na základě jejich ostrého institucionálního oddělení očekávali. Mezi sociálněvědné práce, jež významným způsobem ovlivnily myšlenkový kvas jak uvnitř vědecké obce, tak daleko za jejími hranicemi, nepochybně patří díla Maxe Webera, Georga Simmela, Karla Marxe či z mladší generace Pierra Bourdieu, Michela Foucaulta nebo Zygmunta Baumana – a to právě díky tomu, že způsob, jakým o zkoumaném fenoménu psali, je neoddělitelně spojen s tím, o čem psali. Jednoduše proto, že knihu, byť by od začátku do konce byla nabitá těmi „nejpravdivějšími“ tezemi, odložíte v momentě, kdy se nebude dát číst.

Obdobně můžeme uvažovat o próze. I když důraz na estetickou funkci se tu jeví jako určující, skutečně vlivné romány jsou právě ty, které o našem světě něco podstatného „vyzkoumají“. Milan Kundera a jeho koncept gesta je spíš zvláštním případem takového zkoumání a Kunderovo dílo se obecně vyznačuje častým explicitním přecházením z vyprávění do jiných útvarů (např. filozofická esej). Abychom se přiblížili klasičtějšímu pojetí románu jakožto narace – a zároveň se  z Francie 80. let posunuli do časoprostoru, který je nám empaticky bližší – zaměřme se na první román (a druhou knihu) Michala Viewegha Báječná léta pod psa.

Vieweghovo psaní je v Česku velice specifický zjev. Tím, že v sobě spojuje určitý popkulturní fetiš s literaturou bezprecedentně rezonující u široké čtenářské obce, leží Viewegh v žaludku uctívačům tzv. „vysokého umění“. Autorovi bývá vytýkána „podbízivost“ a záměrný způsob psaní „aby se to dobře četlo a hlavně dobře prodávalo“. Paradoxem takového přístupu je, že se tím autor staví do pozice chladně a neomylně kalkulujícího téměř až geniálního manipulátora, který jako by byl schopen svému čtenářstvu číst myšlenky a pak se při psaní řídit návodem ne nepodobným kuchařskému receptu na bestseller. Taková kritika autora pak ještě více zbožšťuje a podílí se tak vlastně na jeho fetišizaci.

Přitom je třeba si uvědomit, že aby dílo našlo odezvu ve společnosti, pro kterou je určeno, musí se stát úspěšným prostředníkem oboustranné komunikace mezi autorem a čtenářem. Čtenář, jakožto příjemce sdělení, odpovídá tím, že sdělení posvěcuje a dává mu tak status něčeho relevantního, hodného pozornosti. Právě z toho důvodu se nelze dívat na bestsellery jako na druhořadé zboží, ale naopak je třeba je vnímat jako autentickou výpověď o době a společnosti, v níž žijeme. V komunikaci mezi autorem a čtenářstvem se obrušují hrany nevýznamného, aby mohly vystoupit kontury toho, co je považováno za důležité.

Právě proto lze o Báječných letech uvažovat jako o velice pádné sociální teorii tzv. každodenního života období normalizace. Peripetie Kvida a jeho rodiny se na jednu stranu odehrávají v oněch otřepaných kulisách „velkých dějin“, na druhou stranu ale Viewegh o těchto dějinách nikde nepíše: to, o čem píše, je porod, shánění bytu, chození do školy, chození do práce, otcova rozepře s tchyní…

Pro ilustraci uveďme ikonickou scénu z jedenadvacátého srpna 1968. Do města, kde Kvido tráví prázdniny u prarodičů, přijíždějí okupační tanky zemí varšavské smlouvy. Z pohledu velkých dějin začíná okupace. V románu se ale namísto toho dočteme, že prarodičům – patrně kvůli nastalému povyku – uletěly andulky: „‚Uletěly nám Kačenky,‘ řekla babička smutně, ‚asi je něco poplašilo‘“. Následně Kvido s dědečkem vyrážejí do ulic vylepovat oznámení o ztrátě andulek. Když je potká neznámý muž, volá na ně: „Co se teď staráte o andulky, proboha? (…) To jste vlastenci?“ Když se pak na ulici střetávají s obrněnými transportéry, Kvido, který byl socializován do divadelnické rodiny, považuje dramatickou scénu za inscenovanou a upřímně se z ní raduje.

Ve zkratce tu vidíme, jakým způsobem se k začátku okupace staví tzv. „normální“ lidé, tj. ti, kteří disponují jen omezeným množstvím informací, mají přirozený strach o své rodiny a jsou citově navázaní na docela odlišné hodnoty, než je abstraktní idea národa (např. na andulky). Náhlý rozruch si každý jednotlivec v situaci „tady a teď“ vykládá po svém – tak, jak nejlépe zapadá do jeho symbolického světa. Zatímco dědeček, který nejspíš prošel zkušeností již dvou válek, se začíná chystat na třetí („Poněvač nám soudruh Brežněv vyhlásil válku!“), Kvido na vojáky nadšeně mává, neboť je přesvědčený, že jde o součást secvičeného divadelního kusu.

Velká síla takové „teorie“ spočívá v tom, že na konkrétních a neopakovatelných situacích ukazuje zobecnitelné aspekty popisovaných jevů. Málokdo bude při četbě nostalgicky vzpomínat, jak v osmašedesátém stopoval zmizelé andulky. Řada čtenářů si ale vybaví „nevýznamné“, „banální“ a „nerománové“ dění, které nastalo, když příchod vojsk vychýlil dosud pravidelný rytmus všednosti. Scéna z Báječných let, stejně jako dobrá sociální teorie, abstrahuje každodenní banalitu a tím, že z ní dělá koncept, ji zároveň dělá přenositelnou v čase a prostoru – a to aniž by ztratila na svojí naléhavosti a smyslovosti.

Dvě ukázky:

„Počkej,“ žasla jeho žena, „to mi vysvětli: ty toho psa nechceš? Ty ho taky nechceš?? Takže ho vlastně nechce vůbec nikdo, a přesto ho budeme mít?? (…) Proč??“ „Vždyť ti to právě vysvětluji: abych mohl dělat svoji práci.“

„Mám červený diplom, státnice z angličtiny a němčiny, doporučení z Akademie, pětiletou praxi, VUML, psa a syna, kterej recituje,“ řekl. „Ještě se naučím hrát tuhletu kolektivní míčovou hru a končím.“

První replika je charakteristická pro interakci mezi Kvidovými rodiči. Matka má hrůzu ze psů (kvůli jednomu předčasně porodila) a staví před otce (ve výsledku velice logický) dotaz: proč budou mít v domácnosti fenu vlčáka, když ji tam nikdo nechce. Na konci prvního a hlavně pak ve druhém odstavci můžeme sledovat archetypální odpověď otce, který se v nastalé politicko-ideologické situaci snaží najít nějaký smysl a logický řád.

Zatímco matka se hodnotově vztahuje k přednormalizačnímu společenskému nastavení, otec jedná pragmaticky a hodnoty uzpůsobuje novým podmínkám. Matka ho osočuje z prospěchářství a slabošství, ale kromě emotivně vypjatého nesouhlasu nemá smysluplné stanovisko, za něž by se postavila. Na otcově jednání pak vidíme to, co sociolog Ivo Možný[1] s užitím teorie Pierra Bourdieu popisuje jako zaměnitelnost typu kapitálů v praxi normalizační každodennosti: člověk normalizace se stává v jistém smyslu obchodníkem jako ve společnosti tržního hospodářství, ale s tím rozdílem, že nesměňuje kapitál ekonomický, nýbrž kapitál kulturní a sociální. Dovednost „hrát fotbal“ se tak stává kulturním kapitálem, díky němuž by otci dle očekávání měla stoupnout společenská prestiž a měla by mu tak dopomoci ke kariernímu růstu.

Užitečná sociální teorie typicky dokáže ve zkoumaných jevech pojmenovat a vyzdvihnout „to podstatné“. Zároveň toto podstatné ale taky dokáže zpřítomnit a oživit – udělat to pro nás reálným a hmatatelným. Pro Báječná léta je příznačné, že se popisy neobejdou bez značné dávky ironie, resp. určité „laskavé“ (rodinné) ironie. Je to součást estetické funkce, která z prostých popisů dělá něco, do čeho se zainteresovaný čtenář dokáže vcítit. Ironie tu funguje jako dráždilo, které z jasně definovaných situací dělá „něco víc“. „Dráždilo“ tu spočívá právě v pnutí mezi matkou a otcem, kteří jako by představovali rub a líc normalizačního svědomí: člověk si na jednu stranu chce zachovat morální hodnoty, do nichž byl socializován, na druhou stranu je celospolečenským nastavením přinucen podílet se na aktivitách, které se těmto hodnotám příčí. Obtížně uchopitelnou protikladnost, která je esencí normalizační každodennosti, může autor sdělit právě díky estetické funkci svého textu: jako něco hluboce rozporného, iracionálního až tajemného, co je však zároveň bytostně reálné a přítomné.

[1] Možný, Ivo. Proč tak snadno–: některé rodinné důvody sametové revoluce: sociologický esej. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). 2009.

 

Jan Váňa

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *