Komentář: Pravda zvítězila? Idea, epistémé a jejich vztah k logos

V posledních týdnech jsem měl to potěšení detailně se zabývat mnohovrstevnatou a bohatě intertextuálně protkanou publikací kunsthistoričky Mileny Bartlové s názvem Pravda zvítězila (Academia, 2015). Kniha pojednává o výtvarném umění na konci 14. a v průběhu 15. století v českých zemích, tedy převážně za dob ovlivněných husitstvím a husitskými válkami. Vedle pozoruhodného objemu vykonané práce a uplatněné erudice je na ní fascinující mnohost nabízených perspektiv. Aby autorka vyložila dějiny více než 500 let starého umění, potřebuje se nánosem dějinného prachu prokutat k tomu, co kulturním artefaktům tehdejší doby dávalo význam – ke kulturnímu podloží či hezky řecky epistémé. Používá za tím účelem koncepty z oborů napříč humanitně- a společensky-vědním spektrem a s jejich pomocí dává studovaná díla do nových a často překvapivých souvislostí.

Uvedu příklad. S husitskými válkami se typicky spojuje obrazoborectví jakožto barbarský akt nevzdělané hordy pustošící kostely a v nich umístěné sakrální umění. Dominantní historický výklad se pak přiklání k tezi, že když byli husité poraženi a začala schizofrenní éra soužití dvou konfesí (kališnické a římskokatolické) na jednom území, drtivá většina nově vznikajícího umění byla dedikována právě římskokatolickému vyznání. Husité byli „nevzdělaní ignoranti“ a exemplářů explicitně husitského umění se koneckonců dochovalo jen minimum. Bartlová ale na základě podrobného studia dobových pramenů tvrdí něco jiného. V každodenním životě návštěvníků kostela nešlo tak úplně o to, jestli byl obraz namalovaný na oltáři jednoznačně „husitský“ nebo „protihusitský“. Šlo hlavně o to, jak bude vnímán svým publikem. Umělec tak mohl do obrazu umístit znaky, které nevypadaly nijak podezřele, ale vyznavač utrakvismu (tedy kališnictví) je mohl bez problémů identifikovat a ztotožnit se tak s vizuální reprezentací svojí víry. Na základě studia světa každodennosti Bartlová ukazuje, že náboženská pravda nebyla obsažena v obraze, ale vznikala teprve jako výsledek komunikace „teď a tady“. Název publikace Pravda zvítězila můžeme číst jako svého druhu ironickou glosu ke vztahu „pravdy“ 15. století s „pravdou“ století jednadvacátého.

Z teorie sémiotiky víme, že recipient hraje v procesu čtení uměleckého díla stejně důležitou roli, jako dílo samotné: přiřazuje mu významy na základě svého kulturního vybavení, bez něj by žádné čtení nebylo. U Bartlové postupuje ale důležitost diváka tak daleko, že teprve díky němu dokáže autorka rekonstruovat samotný smysl díla. Epistémé jako kulturně-kognitivní podloží není jen něco, co nám poskytuje „doplňující“ či „rozšiřující“ informace o díle, ale skrze něj se dostáváme k jeho samotné podstatě. Literární díla nevyjímaje. Zkuste vzít do ruky Babičku a číst ji bez ohledu na to, kdy a kým byla napsána. I kdyby explicitní autor (resp. autorka) byl stokrát mrtev, ten nevyslovený přežívá společně s textem, obaluje se novými významy a transformuje do nových kontextů ty staré. Nezbavíme se ho/jí. Byť by si to třeba Václav Bělohradský zrovna u Obrazů z venkovského života přál.

Čtení epistemologické vs. čtení ideologické

Když Bělohradský píše o „ruralistickém, bigotně katolickém, prorakouském a útěšlivém kýči uštvané ženy“, má tím na mysli Babičku zcela vytrženou z jejího socio-kulturního kontextu. Podívejme se blíže na filosofovu interpretaci:

„Najdeme [v Babičce] všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé poslední království v české zemi.“[1]

Jako exemplární situaci, která „je matkou všech českých politických kýčů“, pak Bělohradský uvádí rozhovor babičky s císařem Josefem:

Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla. „Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?“ zeptal se mne pán. „Bodejť bych neměla,“ povídám, „když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě.“ Pán se jako usmál a povídá: „Chtěla bys s ním také mluvit?“ „I zachraň pánbůh, kampak bych oči dala?“ povídám. „Vždyť se mne také nestydíš, a císař je přece člověk jako já.“ „Ono to přece není takové, panáčku,“ ozvala se kmotra; „císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje.“ (…) „Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!“ – Dořekl a rychle odešel. [2]

V tomto odstavci se údajně koncentruje jakési falešné vědomí českého národa, jež má zakládat „život v (politické) lži“ a být tak „hlavním důvodem politických neúspěchů českého národa, jejichž důsledkem pak byly různé protektoráty a normalizace“[3]. Bělohradský nakládá Němcové na bedra trochu příliš, řeklo by se, když si Babičku bere jako rukojmí ve svojí ideologické válce. Tím, že novelu čte, jak říká, proti-kanonicky, nedělá nic jiného, než co dělali mnozí re-interpretátoři před ním. Komunistické čtení v 50. letech, proti němuž se autor vymezuje především, po podobně vykreslených situacích, jako je odstavec výše, pochopitelně sáhlo všemi deseti: císař v beztřídní společnosti je přece člověk jako každý jiný, kněžna Zaháňská si k sobě na zámek zve prostý lid a radí se s ním o svých záležitostech, babička se dostává do blízkosti moci, na níž se přece formálně v socialistickém zřízení mají podílet všichni. Jen těžko se ale můžeme domnívat, že by podobné „beztřídní“ čtení do svého díla zabudovala už sama Němcová.

Svým podvratným čtením se totiž Bělohradský pokouší jít dál, než jsou epistemologické podmínky vzniku díla. Pokouší se najít skrytou pravdu, která je jaksi nadčasová, která leží mimo dílo, mimo jeho tvůrkyni a mimo dobové čtenáře: tím, že hledá jakési falešné vědomí Babičky, provádí na ní Bělohradský osvícenskou (post-)moderní psychoanalýzu a pasuje se tak do role moudrého, vědoucího analytika. Tím ovšem ztrácí schopnost pochopit smysl díla. Právě z toho důvodu, že sám sebe uzamkne v ideologické pozici, je nucen konstatovat: „Proč má tato idylická povídka tak klíčové postavení v českém literárním kánonu? (…) Nevím.“

Pravda jako událost v čase a prostoru

Bartlová ukazuje, jak neuvěřitelně širokou a rozmanitou škálu funkcí plnily obrazy v 15. století. Byly zdrojem informací, vzdělávaly, poskytovaly existenciální naplnění – protože typický divák byl přirozeně negramotný a knihtisk se nacházel v plenkách, sloužily obrazy jako hlavní komunikační médium vrcholného středověku. Pochopitelně, stejně jako později v případě knih, mělo šíření obrazů svoje uzlové body a ty byly pod vlivem mocenských center. Tato centra ale sledovala různé, často velice dynamické cíle, byla součástí komplexní sítě jednajících aktérů a institucí. Je jen obtížně myslitelné, že bychom rozklíčovali jejich motivace skrze prizmata 20. a 21. století bez přihlédnutí k prizmatům století patnáctého. Takový pokus o čtení by nebyl pokusem epistemologickým, tedy usilujícím o poznání, ale ideologickým, posuzujícím z předem zaujaté pozice.

Pokus Bělohradského číst Babičku vylučuje perspektivu každodenního života na českém venkově poloviny 19. století. Nejsem na toto období odborník, ale dovedu si velice dobře představit, že kdyby v té době prostý venkovan vědomě pohlédl císaři do očí, skutečně u něj začne „zima pocházet a horko rozpalovat“. Němcová by pak tuto situaci zachytila ve snaze vykreslit co nejvěrněji skutečný vztah mezi venkovany a vrchností: nešlo by o zbožštění tohoto vztahu, ale o popis vztahu, který Němcová jako zbožštěný mohla sama vnímat. Pak bychom se mohli zamýšlet nad tím, proč tomu tak bylo a do jaké míry taková perspektiva odpovídala dominantnímu diskursu tehdejšího literárního pole, které novelu určitým způsobem přijalo. Fenomén Babičky jdoucí napříč staletími by mohl posloužit jako unikátní zdroj sociálněvědního poznání. Ovšem pouze v případě, že by nás zajímala pravda jako kulturně specifický zdroj smyslu, nikoliv pravda jako dogmaticky obsazená pozice s nárokem na jedno vidění světa.

[1] Bělohradský, Václav. 2013. Mezi světy & Mezisvěty. Praha: Novela Bohemica. Str. 201.

[2] Němcová, Božena. 2012. Babička. Praha: Městská knihovna v Praze. Str. 37. Dostupné z: http://pdfknihy.maxzone.eu/books/nemcova/babicka.pdf.

[3] Bělohradský, Václav. 2009. Společnost nevolnosti: seje z pozdější doby. Praha: Sociologické nakladatelství. Str. 53.

Jan Váňa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *