Komentář: Bohemisté a slovenská literatura

V minulém týdnu zemřel výrazný slovenský spisovatel Peter Pišťanek, autor románové série Rivers of Babylon věnované tématu proměny polistopadové společnosti a mnoha dalších působivých knih. O této osobnosti a především o jejím díle by jistě mohlo a mělo být řečeno mnohé. Když jsem ale sledovala, jak byla ona smutná událost reflektována v našich literárních kruzích, tak jsem se kromě mnoha dalších poměrně osobních úvah dostala i k obecnějším otázkám o vnímání slovenské literatury, nejen té současné, v českém prostředí a především k problému vztahu naší generace k ní.

Nepouštěla jsem se sice do žádného reprezentativního výzkumu, na jehož základě by bylo možné generalizovat, ale z mých dlouhodobějších soukromých minisond mezi spolužáky bohemisty jednoznačně vyplývá, že naše povědomí o dějinách slovenské literatury rozhodně není nic, čím bychom se mohli chlubit. Zatímco slovenští kolegové studující také primárně literaturu napsanou ve své mateřštině hravě vysypou z rukávu na dvě až tři desítky jmen českých autorů a názvů jejich děl, z nichž alespoň polovinu opravdu znají z vlastní četby, my stěží dáme dohromady desítku jednu a o aktivní znalosti konkrétních textů raději pomlčím.

Jistě, kořeny tohoto stavu sahají mnohem hlouběji a zabíhají do širších celospolečenských a historických souvislostí… My jsme navíc první generací, pro kterou už jsou Slováci pouze sousedé, i když sice stále ti nejbližší, s nimiž nás pojí úzké vazby, ale většinou už je nechápeme jako „braty“. Výrazně se to pak projevuje i na rovině jazykového porozumění. Slovenštině bezproblémově rozumíme, často ji ale neumíme spontánně používat, a i přestože nám pasivní mluvená komunikace nedělá obtíže, číst slovensky už prostě není tak komfortní.

To však není dostatečné ospravedlnění pro přehlížení slovenské literatury. Mnoho děl z pera našich východních sousedů si totiž můžeme přečíst i v češtině. Zde mám ovšem nutkavou potřebu zmínit své překvapení z toho, jak často jsem se setkala s názorem, že slovensko-české a česko-slovenské překlady jsou vrcholným projevem dekadence dnešních dnů. A paradoxně jsem podobná tvrzení neslýchala z úst představitelů starších generací. Mnoho mladších ne-čtenářů slovenských knih sice na jednu stranu připouští problém s jazykovou bariérou, a přesto jim překlady mezi oběma jazyky připadají z důvodu jejich podobnosti nesmyslné. Přiznávám, že logice této argumentace nerozumím.

Ale abych z nás zase nedělala úplné ignoranty a nelámala nad námi pomyslnou hůl, je třeba připomenout, že určitá blahosklonnost vůči slovenské literární vlastně vůbec celé umělecké a kulturní produkci v českém prostředí panovala svým způsobem vždycky, snad s výjimkou několika solitérů nebo skupin, kterým se dostalo uznání. Důvodů je jistě mnoho, některé jsou také s ohledem na konkrétní historické souvislosti ospravedlnitelné či oprávněné více a jiné méně. Dnes už ale není možné používat je jako alibi.

Na závěr si tedy dovolím vyslovit jedno skromné přání směřované ke studentské bohemistické obci. Po sociálních sítích neustále kolují výzvy různého typu, některé smysluplné a některé stupidní,sama vyhlásím také jednu patřící k těm smysluplným: Zkusme si pro naše vlastní obohacení a rozhled přečíst něco od Petera Pišťanka nebo od jiného jeho slovenského kolegy, a pokud možno – nejlépe v originále…

 

Barbora Svobodová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *