Komentář: Mezi vědou a literaturou

Před několika měsíci jsem byl svědkem toho, jak se jeden mladý kulturní sociolog, fellow výzkumník na Yaleově univerzitě, vášnivě rozhorlil nad neschopností sociální vědy postihnout tu pravou podstatu společenských jevů. „My sociologové jsme jen takoví přicmrndávači,“ říkal, a víno mu při divoké gestikulaci cákalo ze sklenice. „Víš, proč dělám vědu? Protože neumím dělat umění. Neumím napsat román!“ Zbystřil jsem.

„Víš, co je to esence, trvalá hodnota? To je gesto v Kunderově Nesmrtelnosti. Kdybych dokázal napsat Nesmrtelnost, nedělal bych vědu. Věda není tolik pravdivá. Román je pravdivější.“ Chtěl jsem se zeptat, co myslí tou „pravdivostí“. Intuitivně jsem to ale tušil a ponechal tak otázku ve sféře myšleného.

Když se nad vyznáním, které ve mně ten večer mocně zarezonovalo, zpětně zamýšlím, vede mě to vlastně k docela prosté poučce z přednášek o interpretaci: jednou z dimenzí pravdivosti textu je to, jak „se nám líbí“. Neboli nejde jen o to, co autor – byť je to vědec nebo spisovatel – v textu říká, ale taky o to, jak to říká. Tohle „jak“ určitým způsobem sepne s naším vnímáním při čtení a dohromady to vytvoří nejen pocit, že čteme něco „pěkně napsaného“, ale taky dojem „autentické“ či „pravdivé“ výpovědi. Obsah a forma u takových děl nelze dost dobře oddělit, protože obojí se nezastupitelně podílí na jejich sdělení.

Nesmrtelnosti se gesto stává sociální institucí. Tedy něčím, co přetrvává bez ohledu na lidi, kteří jej používají – ovšem co by zároveň bez sledu konkrétních provedení konkrétními lidmi mohlo existovat pouze v abstraktní rovině. Kundera provádí vědeckou analýzu svého druhu, když gesto nechává v románu zhmotňovat napříč časem a prostorem u různých postav. Abstraktní popis gesta směřuje k nějakému ideálnímu typu všech jeho možných instancí: stává se vědeckou teorií gesta. Zároveň ale Kundera gesto nezbavuje života; je si vědom, že to není odříznutý orgán, který lze nejlépe prozkoumat na pitevním stole. Naopak, dává mu prostor, aby se v rozmanitých situacích samo plně realizovalo.

„Gesto směřující vzhůru jako by chtělo ukázat tomu zlatému kusu země směr, kterým má vzlétnout, a bílé keře jasmínu se už začaly proměňovat v křídla. (…) Nevím, jak dlouho ho používala (či přesněji jak dlouho ono používalo ji). (…) (Není lehké odvyknout gestům, která si na nás zvykla.)“ (Nesmrtelnost, str. 10)

Nebýt jistých nezanedbatelných historických a sociálních souvislostí, na jejichž základě byl Kundera označen za spisovatele a jeho dílo za román, mohlo by (snad s drobnými úpravami) klidně jít o elegantní sociologickou esej, která si, co do vědeckosti, v ničem nezadá s mistry sociologického kánonu.

Otočme teď argument na druhou stranu. Je vědec, navíc vybavený argumentem, že se mu nedostalo skutečného uměleckého talentu, a priori odsouzen ke strohé popisnosti nad pitevním stolem? Jistě, že ne. A nikdy tomu tak nebylo. Pokud „vědy o člověku“ (z angl. human sciences, zahrnující humanitní a sociální vědy) proklamují takové rozdělení rolí, nejde o nic jiného než alibismus a předem hozenou flintu do příslovečného žita vědecké (objektivistické?) suchopárnosti. Stejně tak jako próza nerezignuje na sdělování podstatných věcí o světě, ve kterém žijeme (jako se to přisuzuje vědě), tak se ani vědy o člověku nevyvléknou z odpovědnosti za to, jakým způsobem k nám promlouvají (jako se to přisuzuje próze).

Takové tvrzení není nijak novátorské (i když stojí za to si je připomínat). Pakliže za základní způsob šíření vědecké informace považujeme vědecký článek, v případě věd o člověku se (až na nedávné výjimky, jako jsou vědecké objevy sdělované formou básně) jedná o lineární text, který přirozeně podléhá pravidlům stylistiky. Můžeme se sice tvářit, že naše data odpovídají „tvrdé realitě“ a text samotný můžeme „zneutralizovat“ na holou tkáň fakt – ve výsledku nám ale stejně nezbude než přiznat, že je to pouhá „hra“ na pravdu. Že naším cílem není nic jiného, než vystavět text tak, abychom přesvědčili čtenáře. Jak napsal historik Hayden White, je to stejná fikce jako próza, jenom se řídí jinými pravidly.

V tomto bodě nezbývá, než oponovat fellow výzkumníkovi z Yaleovy univerzity, a jeho rozhořčení snad i omluvit nestřídmou konzumací alkoholu. Vědy o člověku a beletrie jsou nevlastní sourozenci mající společnou matku: i přes odlišný dril otcovské výchovy, který jim vymezil různé vývojové linie napříč historií, je mateřské pouto stále předurčuje k podobným úkolům. Jakým způsobem se to děje a k jakým rozporům a paradoxům při tom dochází, to už je příslib pro příští „text“.

 

Jan Váňa

1 Comment

  1. Kundera je na tohle úžasný – otevírat lidem hlavy. Každoročně se mi v semináři někdo vyzná, že právě četba Kundery ho dovedla k zájmu o studium literatury. Ostatně když si vzpomenu, jak jsem v maturitním ročníku „vyfasovala“ na referát právě Nesmrtelnost a jak jsem tu knížku četla pořád dokola, okouzlená tím, jak to do sebe zapadá, dost možná má Kundera „na svědomí“ i mě.

    Trochu bych se ale zdráhala bez dalšího promýšlení zobecňovat a povyšovat to, co s námi dělá čtení Kundery, na princip fungování uměleckého textu. Nebo jinak: to, jak nám při čtení věci zapadají (což je princip fungování textu) , je u Kundery mimořádným způsobem vyzdviženo takříkajíc do povrchové struktury textu. A je to převážně práce intelektu, dát si jeho jednotlivé indicie dohromady. Právě tím se asi jeho texty umisťují velmi blízko oblasti humanitních věd, čtou se jako eseje.

    Osobně souhlasím, že umění je pravdivější než věda (minimálně má možnost být). Kundera ve světle řečeného není tak docela umění. A vědy o člověku, humanities, nejsou tak docela věda (k tomu mi rezonuje tento komentář http://nazory.aktualne.cz/komentare/milost-pro-humanitni-potizisty-profesor-hilsky-dostal-vladni/r~ce75fe52731f11e58c710025900fea04/ ).

    Těším se na pokračování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *