Jana Šlancarová: Podezřelou krajinou Zdeňka Rotrekla

Inscenace Podezřelá krajina s anděly v divadle Reduta diváky láká na procházku Brnem spolu s literátem Zdeňkem Rotreklem – a to je nabídka, které student brněnské bohemistiky odolá jen těžko. Zvlášť, když je nádavkem inzerován také Blatný se Zahradníčkem. A jak s tím jde dohromady rockový kabaret? Překvapivě dobře…

Autoři inscenace Petr Maška a Martin Františák (druhý jmenovaný hru zároveň režíroval) se pustili do nelehkého úkolu: převést dílo muže, který za svůj život napsal na tucet básnických sbírek, množství povídek i delší prozaické práce, do podoby divadelní hry, snad jediné formy chybějící v Rotreklově bibliografii. Za základní text inscenátoři vybrali autobiografický román Světlo přichází potmě, jehož strukturu přeskupují a obohacují motivy Rotreklových povídek a jeho verši. Úryvky básní tak tu a tam vlijí alespoň trochu řádu a úlevy do jinak nepochopitelně absurdního děje. Snad až příliš absurdního, řekli bychom – nevědět, že se od skutečného dramatu Rotreklova života liší jen v maličkostech.

Na začátku hry se ocitáme na přesně určeném místě – na adrese Údolní 51, napsané křídou na zeď. V poměrně rychlém sledu se divákovi před očima střídají scény z Brna předválečného, nacistického a osvobozeného. Zatím nesledujeme ucelený příběh, spíše jednotlivé příznačné momentky, fotografie lidí „před“, „během“ a „po“. Krejčí Schlesinger (Jaroslav Kuneš) hrdý na svůj prvotřídní podnik („My tady Češi, Němci, Židi, Němci, wissens, žít skoro jako rodina…“) – Schlesinger v obavách („voni nás sešrotujou“) – Schlesinger odchází upokojen: („i kino nám slíbili“) – Schlesinger po návratu („my myslet kino, jó, kino, ale jaký…“). Dvojice Piwetz a Pivec (Roman Nevěčný a Martin Veselý) se v jednotlivých scénách liší v podstatě jen barvou trenýrek, které hbitě převlékají. Krejčího pomocník Šantroch (Václav Veselý) se „vypracuje“ na úředníka státu, sloužícímu „věci veřejné“ bez ohledu na režim. Mezi nimi vlaje mladý Jaroslav (Michal Bumbálek) se svou matkou (Gabriela Štefanová). Odmítá poklonkovat ať už na tu, či onu stranu, a tak se během války i po ní ocitá na straně bezmocných.

Potud se jedná o jakousi koláž, v níž je ze začátku obtížné se zorientovat. Postavy jsou načrtnuty svými nejvýraznějšími rysy – na hlubší zkoumání jejich motivací už nezbývá čas – ale zároveň velmi působivě. Sám Jaroslav oproti groteskně pojatým kolaborantům však působí nenápadně, civilně, jako hlavní postavu ho na základě první poloviny hry můžeme rozpoznat spíše díky provázanosti dějů než jeho projevu. Atmosféru rychlého plynutí dějin podporuje promítání historických záběrů na cihlovou zeď na scéně a také zdůrazněné přejmenovávání ulic a náměstí. Jakési rockové balady, hrané na dvě elektrické kytary, naopak umožňují zastavit se v daném okamžiku, prožít ho z odstupu, stejně jako recitace veršů jak Rotreklových, tak Zahradníčkových a Blatného. (Jeden z kytaristů je navíc pojmenován Kníže básníků, podle programu tak Zahradníčka nazval F. X. Šalda – Podezřelá krajina vám tak nabízí neopakovatelnou příležitost vidět Jana Zahradníčka v roli rockera.)

Inscenace sice zahajuje nový cyklus Spílání Brnu, který se chce zaměřit na „poněkud opomíjená brněnská témata“, je ovšem otázka, jestli problematika česko-německého města do tohoto okruhu ještě stále patří. Nepochybuji o tom, že je potřebné tuto paměť oživovat, zároveň jsem se nemohla v divadle zbavit pocitu, že jsem to všechno už jednou viděla… A není to jen pocit, nelze se ubránit srovnání s jinou brněnskou hrou zachycující totéž období, s Vyhnáním Gerty Schnirch. I když perspektiva obou děl je jiná, shodují se určité motivy (proměna člověka vlivem ideologie), postupy (zrychlené plynutí času) i některé konkrétní způsoby herecké práce (převlékání, psaní křídou na zeď). Zatímco Vyhnání Gerty Schnirch je jakoby plnokrevnější, divák se od začátku ztotožňuje s hlavní postavou, Podezřelá krajina staví spíše na náladovosti a mozaice scén.

Únor 1948 představuje zásadní mezník nejen v ději, ale i v atmosféře hry. Neuvěřitelnost dějin, do nichž je Jaroslav nechtěně zatažen, překonává všechna neblahá tušení doby po osvobození (neboli dobytí, jak mu Rotrekl říkal). Na Jaroslava, který se za války musel skrývat, si znovu došlápne státní moc reprezentovaná právě bývalými kolaboranty, a to za tak vážný přestupek, jako je poezie. Nesledujeme už jen široký běh dějin, ale zcela konkrétní zápas obyčejného studenta o svobodu tvořit, předem prohranou, a přece ne marnou disputaci o smyslu umění. Při četbě soudního spisu navíc prokurátorka namísto jména Jaroslavova čte Rotreklovo – a nedivila bych se, kdyby i slova rozsudku byla autentická… Tato záměna diváka tvrdě zbaví divadelní iluze, netečnost působená tím, že tuto českou historii přece všichni známe (kolikrát jste už viděli ve filmu odcházet Žida s kufříkem…), se rozplynula. Znovu se musíme vyrovnat s tím, že za počty mrtvých či vězněných jsou tisíce nanejvýš lidských osudů.

Piwecz, Pivec a Šantroch jako věčné typy přechází i do komunistického lágru a do rytmu mlácení se nezúčastněně baví o víkendových zážitcích. Šatní plechové skříňky minimalisticky představují vězeňské prostředí, lůžko i rakev. V horečce se Jaroslavovi zjevují i titulní andělé, postavy milované matky a dívky, přinášející útěchu ve sdílení utrpení, ale nikoli vysvobození. „A tak zůstává víra, naděje a láska“ – a pochopitelně verše. Tak by se dal shrnout děj, jenž nekončí žádnou pohádkovou odplatou zlým a štěstím dobrých.

 Jana Šlancarová

Reduta – Zdeněk Rotrekl, Martin Františák, Petr Maška: Podezřelá krajina s anděly. Premiéra 18. února 2016. Režie Martin Františák, dramaturgie Lucie Němečková, hudba Jiří Hájek, scéna Lucie Labajová, kostýmy Katarína Kováčiková. Psáno z reprízy 11. května 2016.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *