DSC01653

Jak jen dostatečně poděkovat…

O některých profesích se často mluví ne jako o „pouhých“ zaměstnáních, ale jako o skutečných a vyšších posláních. Když se v tomto kontextu zmíní povolání učitele, mnoho lidí se často ušklíbne. Že je však takovéto ušklíbnutí spíš výrazem jistého cynismu nebo vlastních špatných zkušeností a že by žádný vyučující neměl na tento vznešený aspekt své práce jen tak rezignovat – jakkoli to může znít zbytečně nadneseně – jsem se znovu přesvědčila o tomto víkendu na gymnáziu v Zastávce.
V sobotu 3. října se zde konalo slavnostní odhalení pamětní desky literárního badatele a pedagoga Zdeňka Kožmína, který v místní škole působil během sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let poté, co byl nucen odejít z brněnské univerzity. Musím se přiznat – trochu jsem se obávala, že se tady odehraje klasický neosobně strojený a uměle důstojný ceremoniál, i když mnohé indicie už předem naznačovaly, že by to tak být nemuselo. Realita mi ale nakonec v dobrém smyslu slova vyrazila dech. Hned potom, co jsme s profesorem Suchomelem a doktorem Tlustým vstoupili do budovy zdejšího gymnázia, atmosféra, která tady panovala, nás doslova smetla. Když ji označím za srdečnou a přátelskou, tak budu mít pocit, že se uchyluji ke tradičním klišé, ale opravdu marně hledám příhodnější slova. Všude samé úsměvy, švitořící absolventi vzpomínající na svá školní léta, stávající studenti představující školní časopis, který navazuje na Kožmínem založené Gymnaziální noviny, členové pedagogického sboru neustále pobíhající sem a tam a dolaďující poslední detaily před vypuknutím programu… Prostě něco, nač si člověk pohybující se v trochu odtažitém a povinně korektním akademickém prostředí už nutně odvykl a živelná energie valící se na něj z téměř každé učebny jej zaskočila, mile překvapila a vlastně hezky zahřála u srdce.

DSC01648 Středoškolská nástěnková estetika připomínající životní Kožmínovo nedožité jubileum.

Ano, vroucnost – to je asi to nejlepší slovo, jímž by se celé dopoledne dalo charakterizovat. A pak ještě niterná a opravdová potřeba vzdát hold člověku, který se nesmazatelně zapsal do srdcí, myslí a životů velké části přítomných. Jsou to velká slova a nemůžu se zbavit pocitu, že působí pateticky, ale dojetím a laskavým vzpomínáním byl celý den prodchnut skrz na skrz.

1Jan Tlustý přibližuje práci profesora Kožmína.

Zahajovací přednáška dopoledního programu, kterou přednesl Jan Tlustý, připomněla některé důležité momenty ze života profesora Kožmína, jeho působení na univerzitě v šedesátých a pak i devadesátých letech, badatelskou práci i období, jež na sklonku života strávil v hospici – tři roky, které se zdají být, měřeno tamějším časem, téměř věčností. Na konci svého vystoupení se pak doktor Tlustý obrátil na publikum s prosbou, aby i ono na Zdeňka Kožmína zavzpomínalo. Po chvíli stydlivého mlčení se bývalí studenti o svém učiteli přece jen rozpovídali – vraceli se k tomu, jak je inspiroval, jak byl trpělivý, jak se jim plně věnoval, jak v nich dokázal rozpoznat jejich vlohy a naopak se shovívavostí přecházel to, v čem právě nevynikali, jak nedával horší známky než trojky, jak je uměl zaujmout a nenásilně je přimět, aby o věcech přemýšleli a jak tohle všechno byli schopni docenit až zpětně a mnohem později. Dalším velkým studentským vyznáním svého druhu byla i projekce filmu Akustika srdce aneb Panu profesorovi s láskou, který vznikl v roce 1999 pod vedením dalšího Kožmínova žáka režiséra Vojtěcha Fatky. Pak již přišlo na samotné odhalení pamětní desky, kterou pro foyer školní budovy vytvořil brněnský sochař Nikos Armutidis. Tehdy se přece jen vzduchem nesla jistá míra slavnostní oficiality, kterou výrazně posílala přítomnost hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška a brigádního generála, vrchního velitele vzdušných ozbrojených sil Libora Šterfánika, také absolventa zastáveckého gymnázia.

DSC01647Improvizovaná vzpomínková beseda s publikem.

A nakonec se ke slovu zprostředkovaně dostal i profesor Kožmín – prostřednictvím komponovaného pásma sestaveného z jeho deníkových záznamů, s nímž vystoupily současné studentky gymnázia. Snažit se ho nějak reprodukovat nebo převyprávět, je zbytečné. Kožmínovy myšlenky by si zasloužily daleko více prostoru, než jim zde může být poskytnuto, přesto si neodpustím citovat alespoň pár slov, jež zaznělo na úplný závěr:

„Co je hlavní?
1. Přestat se bát.
2. Naslouchat druhým.
3. Pokračovat žít.
4. Počkat trpělivě na velkou lásku.
5. Dát své já do závorky.
6. Prosit o milost, právě hlavně o tu Boží.
7. Rezervovat si sedmičku pro štěstí a krásnou náhodu.“

Když si teď tento text po sobě čtu, tak jisto jistě vím, že je úplně něčím jiným, než co jsem původně zamýšlela napsat. Zážitek atmosféry sobotního dopoledne v Zástavce v sobě asi ještě pár dní budu nosit. I když se teď životem a prací Zdeňka Kožmína soustavněji zabývám – hlavně, ale nejen – kvůli přípravě nového čísla Pulsů, nepřestává mě fascinovat obrovská a přitom nenápadná síla osobnosti pana profesora. Trochu lituji, že už ho jsem na fakultě nezažila. Zároveň si ale uvědomuji, že také mám své milované učitele, kteří mě silně ovlivnili a mnozí mě ještě ovlivňují a že bych jim za to chtěla poděkovat – stejně jako to o víkendu udělali Kožmínovi žáci.

Barbora Svobodová
foto: Barbora Svobodová

Komentovat