Interpretace jako tvořivý dialog

Zdeněk Kožmín je díky svým knihám znám jako poučený, citlivý interpret. Ve vzpomínkách svých studentů žije jako výtečný učitel. Nešlo jen o dvě oblasti působení, spíše o dvě celoživotní polohy jeho osobnosti. Přímo se pak prolínaly tam, kde se interpretace uměleckého textu stávala součástí pedagogické komunikace, výukového dialogu. Čím přesně byl v tomto ohledu Kožmín tak výjimečný a jak nás jeho přístup může inspirovat?

Jaký vlastně byl Kožmín interpret a jaký učitel? Část odpovědi dávají jeho metodické články uveřejňované v časopise Český jazyk a literatura. Zvláště jeden hovoří výmluvně, neboť nabízí srovnání. Na podzim roku 1963 zveřejnil časopis Český jazyk a literatura výsledky ankety týkající se současné poezie. Učitelé a literární odborníci odpovídají na otázku, jak by ve škole přistupovali ke Skácelově básni „Podzim za městem“, jak by s ní pracovali v maturitním ročníku. Báseň byla v té době literární novinkou.

Při pročítání odpovědí v anketě zjišťujeme, že někteří oslovení pochybují nad smysluplností práce s touto básní (pro práci s třídou by si ji rozhodně nevybrali) nebo dokonce nad smysluplností práce s poezií vůbec. Jiní mají naopak jasno i v tom, k jakým závěrům se pod jejich vedením celá třída společnou prací (plánovanou na sedm minut) dobere. Další pátrají po smyslu jednotlivých básnických obrazů. Tak se dočteme, že „snad zahrádkáři z parcel na konci města, ztichlých a opuštěných po nedávné sklizni, dali svou drobnou robotou básníkovi materiál k obrazu Vyrostlo mnoho plotů z ticha / a podle plotů plno přelízek“ (s. 96–97) nebo že „první dva verše […] vtrhnou tak trochu drsně do naší představy tichého podzimu […]. Rázem se octneme uprostřed víru lidského dění, uprostřed tvrdé a mužné práce někde na stavbě, kde dělníci připravují pruty rezavého železa do betonářských konstrukcí“ (s. 84).

 

Sémantika básnického obrazu

Jak by při práci s básní postupoval Zdeněk Kožmín? Za důležité považuje začlenit báseň do celku autorova díla. Tento postup je pro něj jako interpreta typický, ukazuje zde však ještě něco podstatnějšího – Kožmín nehledá význam ve vztahu básně k vnějšímu světu, vnímá ji v kontextu vyjadřovacího systému poezie. To mu umožňuje přijít s myšlenkou, že „vstupní dvojverší, které staví vedle sebe ohýbače železa a dřevěné stoly, navozuje velmi větvivý citový zážitek. Podzimní dny tu nejsou přirovnány k ohýbačům železa jen proto, aby byla navozena představa velké síly, která boří krásu léta, která mohutně proměňuje krajinu, pole, les, člověka, ale i proto, abychom si představili, jak ohýbači železa najednou stanou u dřevěných stolů, jak jejich síla je už vydána, jak něco končí“(s. 99).

Kožmín si – na rozdíl od jiných – všímá a uvědomuje, že verše Jak ohýbači železa se postavily dny / k dřevěným stolům. nehovoří (jen)o ohýbačích železa, ale především o podzimních dnech, a že Skácel prostřednictvím přirovnání vyzdvihuje v básnickém obrazu některé jejich sémantické rysy. V celém svém příspěvku do ankety je nejen interpretem velmi pozorným, ale také erudovaným, s hlubokou oporou v lingvistických i literárněhistorických a literárněteoretických znalostech.

 

V češtině se mluví, čte, píše, naslouchá

Čteme-li Kožmínovy články dále, vidíme, že se v nich prolínají všechny složky předmětu český jazyk a literatura; velmi blízko sobě stojí především jeho zájem o literaturu a sloh. Jeho kniha Umění stylu, kde se věnuje ze stylistického hlediska soudobé próze, dokládá, že toto propojení mu bylo blízké i mimo školní praxi. Neexistovala pro něj neprostupná bariéra mezi recepcí a produkcí textu. Nejen do slohové výuky, ale i do interpretační práce často zařazoval drobná i rozsáhlejší tvořivá cvičení.

Stejně blízko u něj vedle sebe stál psaný a mluvený projev včetně naslouchání básním v přirozeném komunikačním prostředí, tedy mezi studenty-čtenáři; už zvuková realizace je přitom jistou interpretací. Jeho interpretační studie jsou často zároveň svého druhu antologiemi díla daného básníka – neomezuje se pouze na metatext, ale provází čtenáře autorovým dílem. Ve všech těchto poměrně zjevných jednotlivostech se ukazuje jeho důraz na celistvé chápání literárního uměleckého díla, silný komunikační zřetel a tím i uplatnění recepčního hlediska.

 

Prodlévání v otevřenosti

Dalším rysem Kožmínova přístupu je ochota odložit význam, pozdržet vyjádření. Jak ukázaly odpovědi ve zmíněné anketě, můžeme při kontaktu s uměleckým (a tedy nikoli ihned plně srozumitelným) textem cítit potřebu zrušit stav významového napětí, nejistoty a nejednoznačnosti, přispěchat s „vysvětlením“ a tím pro sebe věc uzavřít.

Kožmín dokázal v této otevřenosti významů setrvat, uměl nechat vyvstat souvislosti jedné básně s jinými, s celkem autorova díla. Jeho interpretace jsou vždy velmi důkladně promyšlené a prožité. Tento přístup mu umožňuje v další fázi vybírat pro jevící se souvislosti nejlepší příklady – takto se rodí jeho zvětšeniny.

Díky této schopnosti také dokáže dát skutečný prostor pro vyjádření svým studentům. Má připraveny otázky, ale nemá předem (pro své studenty a za ně) připraveny odpovědi. Spolu s prostorem dává studentům také zodpovědnost za jejich vlastní interpretaci.

 

Zajímat se a těšit

Poslední okruh souvislostí, které stojí za pozornost, se týká celkového přístupu, postoje k literárním dílům a také k lidem. Tento postoj je u Kožmína jen zřídka přímo pojmenován, dá se však dobře odvodit ze způsobu jeho vyjadřování. Můžeme jej popsat slovy jako zvědavost, okouzlení, zalíbení, obdiv, zájem.

Pokud jde o jeho přístup k interpretaci, lze říci, že mu nechybělo to, co Sontagová nazývá erotikou či obecněji prožíváním libosti v kontaktu s uměleckým dílem. Pokud jde o Kožmínův přístup ke studentům, k tomu, co říkají a co píší, dalo by se říct, že na to byl v nejlepším slova smyslu zvědavý.

V tuto chvíli tedy máme určitý obrys osobnosti učitele-interpreta. Jaké metody při interpretační práci se studenty využíval, jak vedl interpretační dialog? Odpovědi tentokrát nemusíme hledat jen v Kožmínových knihách a článcích.

 

Jak pan profesor učil literaturu

Na kolokviu k nedožitým devadesátým narozeninám Zdeňka Kožmína, které se konalo 27. listopadu 2015 na Filozofické fakultě MU, zazněla také autentická svědectví jeho žáků:

  • Nevytvářel jen předměty, ale tvořivé prostředí, milieu.
  • Nedělal popularizaci, klidně na nás [na gymnáziu] vyrukoval s Beckettem. Koho to zaujme, najde si to. Nedělal systematický výklad, nepředepisoval seznamy četby, spíš nabízel, přimlouval se za něco.
  • Základem jeho pedagogického stylu byla úcta ke každému.
  • Uměl si lidi vytáhnout na svou úroveň. Bylo z něho cítit očekávání, co řekneme úžasného.
  • Měl s námi víc trpělivosti než my se sebou navzájem. Každého nechal domluvit, a pak to zlehka doplnil, zopakoval, a ono to dávalo smysl.
  • Všechno se to dělo na místě. Přišel s ukázkami a měl k nim nachystaný i nějaký úryvek z teorie. Nechal nás, abychom se s tím poprali.
  • Na začátku jsme většinou byli zmatení, báseň jsme nechápali. Nevěděli jsme, jak na ni. Za patnáct minut už jsme to věděli, a to se v každém semináři opakovalo. Byl to zázrak. Zázrak, který můžete čekat.

(Za sdílení patří dík Jaromíru Blažejovskému, Jitce Bednářové, Zuzaně Urválkové, Janu Tlustému, Aleně Přibáňové a Alicji Leix; zodpovědnost za nepřesnost záznamu padá na hlavu autorky článku.)

 

Tvořivost v interpretaci

Další dílek skládačky představují tvořivá cvičení. Kožmínova Interpretace básní obsahuje metodickou část „Práce s básní ve škole“, pasáže věnované poezii najdeme i v Tvořivém slohu. Tam jde spíše o inspiraci poezií, cílem takových slohových cvičení je rozvíjení vyjadřovacích a vůbec komunikačních schopností pisatele.

V Interpretaci básní se jedná o tvořivé postupy, které zasahují přímo do uměleckého textu (úkoly jako dokončení posledních dvou veršů, cvičná náhrada jednoho vyjádření jiným). Jejich cílem je lepší porozumění původnímu textu, vedou k získání znalosti.

Tento způsob literárního vzdělávání prostřednictvím psaní není shodný s tím, co si obvykle představíme pod pojmem tvůrčí psaní; v anglicky psané odborné literatuře se užívají termíny jako transformative writing nebo textual intervention.

Tyto tvořivé postupy mohou fungovat jako nosné médium interpretačního dialogu, který směřuje k hlubšímu poznání uměleckého textu – za předpokladu, že nejsou užívány izolovaně a nahodile, což ostatně platí o každé metodě, principu či přístupu.

 

Interpretační dialog

Mohlo by se zdát, že Kožmínův přístup k interpretačnímu dialogu ve školním prostředí (ať už na gymnáziu či na univerzitě) byl zcela jedinečným amalgámem znalostí, osobnostních rysů a metodických postupů. Základní zmapování terénu, které jsme podnikli v tomto článku, dává tušit, že podstatná je vzájemná kombinace, nikoli jedna či druhá „přísada“ pedagogického stylu.

Nelze předpokládat, že dosáhneme stejných výsledků jako Kožmín, když prostě jen necháme studenty nad básní tápat (nebo psát), rezignujeme na kánony četby, nastudujeme si Patočku či oblékneme šedivý svetr. Hluboká a všestranná erudice doprovázená patřičnými nároky, ale také respektem a vlídností, se jeví jako slibnější cesta.

Musí to zároveň být cesta člověku (učiteli či badateli) vlastní, osobně prožitá a promyšlená, na které i ti největší učitelé mají spíše než roli nedostižného vzoru úlohu průvodce a iniciátora.

 

Článek vznikl přepracováním stejnojmenného příspěvku předneseného na kolokviu k nedožitým devadesátým narozeninám Zdeňka Kožmína dne 27. listopadu 2015 na FF MU v Brně.

 

Literatura:

 

KOŽMÍN, Zdeněk
2005   Interpretace básní. Brno: Masarykova univerzita.
1995   Tvořivý sloh: malé traktáty a malé scénáře. Praha: Victoria Publishing.

1963/64 Současná poezie a škola. Český jazyk a literatura 14, č. 3, s. 81–111.

 

Jitka Cholastová

zdroj foto: zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *