Komentář: Havel vítězící

Rok 2014 by se bez nadsázky dal nazvat rokem Václava Havla. Pětadvacáté výročí sametové revoluce výrazně akcelerovalo vlnu zájmu o tuto centrální postavu listopadového dramatu, když o něm vyšly hned tři nové monografie, jeho životní příběh se stal základem celovečerního filmového dokumentu a postava Václava Havla v podání Marka Daniela vystupuje i ve třech dílech seriálu České století. V Divadle Na zábradlí pak nastudovali inscenaci příznačně nazvanou Velvet Havel, v níž se bývalý prezident vrací jako dramatická postava na scénu, kde před půl stoletím sám začínal s profesionálním divadlem. Odkaz Václava Havla je tak stále živý a skoro by se dalo říct, že vlastně ještě živější než za jeho života. Z Havla se stalo společenské téma či přímo symbol, o jehož uchopení a interpretaci se v současné době vede sémiotická bitva jak mezi literárními a divadelními vědci, tak mezi divadelními a filmovými umělci, kteří tento symbol boje proti komunismu a personifikaci následné demokratické éry chtějí znovu polidštit a vrátit mu tak proporce člověka Václava Havla.

To jsou paradoxy, co?

Nezmenšená síla Havlovy osobnosti pak zapůsobila i v anketě divadelních kritiků pořádané časopisem Svět a divadlo, v níž poprvé v historii jedno divadlo ovládlo všechny soutěžní kategorie a díky inscenaci Velvet Havel převálcovalo všechny ostatní. Téměř absolutní vítězství právě tohoto kusu (inscenace neobdržela pouze cenu za scénografii) je o to bizarnější, že od letošního ročníku už cena nenese jméno divadelního režiséra Alfréda Radoka. Nadace Alfréda Radoka se totiž rozhodla, že již nebude na udílení divadelních cen nadále participovat s poukazem na to, že po smrti Václava Havla chybí v prostředí českého divadla osobnost, která by dokázala pozdvihnout význam ceny. Výsledky prvního poradokovského ročníku tak toto prazvláštní rozhodnutí a ještě prazvláštnější zdůvodnění postavily úplně na hlavu.

Ovšem jednostranné vítězství jednoho uměleckého díla nad ostatními je vždycky podezřelé a u mnoha lidí vyvolává značné pochybnosti. Že by se široká kritická obec (v anketě hlasovalo 69 divadelních kritiků) takto vzácně shodla na jednom titulu a poprvé v historii vyladila svá estetická měřítka na jednu notu? A nebo, jak poznamenávají škarohlídi, divadelní kritika v roce 2014 viděla pouze jednu inscenaci? Bohatá žatva, již Velvet Havel zaznamenal, tak podle mého soudu nejen potvrdila přetrvávající obdiv divadelní obce k Havlovi, ale také odhalila několik problémů, s nimiž se Ceny divadelní kritiky potýkají.

A nebuďte smutnej!

Atraktivní téma s patřičnou mírou společenské rezonance je samozřejmě předpokladem každého úspěchu a to nejen na poli umění. V tomto smyslu Miloš Orsoň Štědroň prokázal cit pro situaci, když se se svým hudebně-dramatickým dílem přesně strefil do ducha doby – nebo alespoň do ducha právě emanujícího v komunitě divadelních odborníků. Ke kýženému úspěchu však přispěl i zdánlivě banální faktor – umělecká skupina sdružená kolem Petra Štědroně (bratra Miloše Orsoně) se totiž přesunula z brněnské Reduty do pražského prostředí, čímž se konečně dostatečně etablovala v očích řady kritiků. Paradoxem zůstává, že za dobu svého brněnského působení tento soubor v čele s kmenovým režisérem Janem Mikuláškem a scénografem Markem Cpinem vytvořil řadu velmi progresivních titulů (například Korespondenci V+W, což je inscenace, nad níž převzal záštitu sám Havel!), jež však na Radoka nedosáhly. Ceny těmto umělcům začaly tzv. padat teprve až Na zábradlí.

A neděkujte pořád! Stejně si vás cením!

Letošní Ceny divadelní kritiky odměnily Divadlo Na zábradlí společně s Havlem. Havel dostal další posmrtnou cenu „za svůj život“ a divadlo bylo oceněno za dlouhodobě kvalitní uměleckou činnost ještě v předcházejícím působišti – v brněnské Redutě. A Miloš Orsoň Štědroň si odnesl trofej za nejlepší scénickou hudbu a také za nejlepší poprvé uvedenou českou hru – tedy cenu v kategorii, kterou dramatik paradoxně může obdržet za dobře provedenou inscenaci, s níž, kromě vlastní textové předlohy, nemusí mít vůbec nic společného. Vyhrál i Miloslav König za roli Václava Havla, kterého však na jevišti absolutně zastínila jak rovněž oceněná Marie Spurná v roli Olgy Havlové, tak také Petr Jeništa představující Havlova strýčka, filmového magnáta Miloše Havla. Prostě „krasny uspech“.

Úspěch sametového Havla však má ještě jeden paradoxní rozměr. Velvet Havel totiž zjevně usiluje o to, aby Havla demytizoval a z neživotného symbolu učinil opět člověka z masa a kostí. Prostě z něj opět udělal kluka, co rád hraje na kytaru, balí ženský a kromě vznešených zájmů o společenské dění a metafyzické otázky je vlastně úplně normální. V médiích již pomalu do mramoru vytesané obrysy Havlovy tváře mají ve hře opět zrůžovět a Havlův odkaz se se má snížit a přiblížit myšlenkovému obzoru porevoluční generace. A to je také důvod, proč Velvet Havel v ceně exceloval. Spousta kritiků totiž ocenila, že místo obvyklé adorace se najednou objevil pokus si s Havlem pohrávat a jeho život interpretovat jako sérii tragikomických muzikálových výstupů.

Význam Havlova díla i jeho osobnosti pro české divadlo druhé poloviny dvacátého století je prostě neoddiskutovatelný. Proto se nelze divit, že divadelní kritika stále slyší na havlovské téma – zvlášť ve chvíli, kdy ho na jeviště přivede jedna z umělecky nejpotentnějších divadelních scén u nás. Navíc je docela sympatické, že se k jeho odkazu konečně přihlásil i někdo jiný než Vladimír Morávek, který se v posledních letech na Havlovi doslova vyživoval. Jak ukazuje dosud poslední hra Martina Františáka Havel v zemi čeledínů, bez Havlovy postavy v žádném případě nelze uchopit a interpretovat naše polistopadové dění. A na tom už nic paradoxního opravdu není.

Aleš Merenus
foto zdroj: prague.eu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *