Halas: Goldstein & Torčík

V mrazivém víkendu poloviny října se v Kunštátu konalo čtyřicáté třetí setkání finalistů Literární soutěže Františka Halase (LSFH). Více než o soutěžení šlo spíše o milé a povzbudivé setkání mladých básníků. Z deseti účastníků vybrala trojčlenná porota ve složení Vojtěch Kučera, Miroslav ChocholatýVeronika Schelleová laureátku Kláru Goldstein, zvláštní cenu Klementa Bochořáka zahrnující vydání prvotiny pod edicí LSFH pak získal Marek Torčík. Uznání poroty připadlo Lucii Juřenové, Janu Váňovi a Vojtěchu Velískovi. Více o soutěži, společně s medailony a texty účastníků, najdete na stránkách LSFH.
Pulsy přináší s Klárou a Markem rozhovor.

12115660_518318765011208_7934255054738179098_n (1)

účastníci zleva: Lucie Juřenová s přítelem, Miroslav Srna, Marek Torčík, Jakub Liška, Klára Goldstein, Vojtěch Kučera, Vojtěch Velísek, Veronika Schelleová, Jan Váňa, Ian Mikyska

Dva jazyky, dvojí slova
rozhovor s Markem Torčíkem

Pokud se nepletu, účastnil ses literární soutěže poprvé. Odhodlával ses dlouho? Nebo to byla spontánní záležitost?

Vlastně jsem se letos účastnil podruhé, loni ovšem neúspěšně. Původně jsem váhal a nechtěl opět něco posílat. Říkal jsem si, že bych chtěl být prvně sám absolutně spokojený se svými texty, než znovu někam něco pošlu.

V ukázce tvých textů lze najít vsuvky v angličtině, sám pak anglistiku v Brně studuješ. Jakou roli pro tebe hraje ono střídání dvou jazyků?

Ono to přepínání je u mě vlastně docela podvědomé. Výuka na katedře probíhá v angličtině, a když ji většinu dne používáš, naskakuje sama od sebe a pak občas v obchodě promluvíš na prodavačku anglicky. Přepínání vnímám ale i trochu z jiného hlediska. Každý jazyk je v něčem jedinečný a byla by škoda omezovat se v psaní jen na jeden, zvlášť když má v dnešní době skoro každý na mobilu překladač. Některé věty zní v jiných jazycích prostě líp, můžeš je použít jako důraz, některá slova nemají český ekvivalent…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Marek Torčík

V debatě před soutěží jsme se bavili o poezii na sociálních sítích – jdeš s tímto trendem a publikuješ své texty na webu?

Spíš jen sleduju, jak se objevují nové a nové stránky a zase mizí. Občas se zasměju nebo si řeknu: skvělý. Když jsem „začínal“ psát, zkoušel jsem věci jako Saspi, ale dnes už vyjma tumblr, který chápu trochu jako online poznámkový blok, nepoužívám skoro nic. Spíš ale proto, že na to nemám čas, než že bych se nějak distancoval.

Za rok ti vyjde první sbírka. Přemýšlel jsi, co tě v průběhu toho roku v souvislosti s tím čeká?

Přemýšlel. Jsem ale spíš sám zvědavý, co se bude všechno dít.

Jsi držitel zvláštní ceny Klementa Bochořáka – znáš jeho tvorbu? A jaký je tvůj vztah k Františku Halasovi?

Kvůli tomu, co studuji, a tomu, že mě teď čeká bakalářka a státnice, mi na českou poezii nezbývá tolik času, kolik bych si přál. Většinou čtu jen tu současnou a pár oblíbenců a podrobněji se vyznám spíš v poezii anglofonní. Od Klementa Bochořáka mi na stole leží sbírka Co zbývá a těším se, až se k ní dostanu. Podobně to mám i s Františkem Halasem, kterého jsem kromě výběru básně do soutěže a jeho dopisů Zahradníčkovi četl naposledy na střední.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Klára Goldstein

V poezii nelze soutěžit…
rozhovor s Klárou Goldstein

Literární soutěže Františka Halase ses účastnila již minulý rok. Zkoušela jsi i jiná podobná klání? Pokud ano, v čem se podle tebe odlišovala?

Na úvod musím přiznat, že mám trochu problém s termínem „literární soutěž“, zejména v případě, vztahuje-li se k poezii. V poezii přece v pravém smyslu toho slova soutěžit nelze. Je to obdobné jako soutěžit v tom, čí život, čí zkušenosti jsou tvrdší, barvitější, smysluplnější… A můžeme si doplnit nekonečnou řadu dalších adjektiv. Otázkou zůstává, jakým vhodným ekvivalentem označení „literární soutěž“ nahradit – a pokud by existovalo, možná už by to někdo udělal.

Osobně jsem měla mnohaleté období, kdy bylo daleko zásadnější prostě psát, škrtat, žít a psát, než s tím někam lézt. Takovou etapu má asi – nebo měl by mít – každý. LSFH, to byla spíš shoda okolností. Uveřejňovali jsme výzvu a informace o soutěži v našem literárním časopise na katedře, a mě zaujala právě tím, že je spojena s Halasovým jménem. Do věkové hranice jsem zapadala, tak jsem si řekla, že zkusím pár textů poslat. Přišly ale státnice, pak jsem ležela v nemocnici a uzávěrku nakonec nestihla. Proto jsem tento nápad zrealizovala až následující rok a podařilo se, že jsem se dostala do Kunštátu.

Nejdůležitější je ta zpětná vazba, která je člověku poskytnuta. Protože autor sám přichází až po textech, které jsou v první fázi tím jediným, co o něm může vypovídat. Je nutné překročit ten kruh kamarádů poklepávajících na rameno, dosáhnout širších možností konfrontace. A samozřejmě všechna ta setkání s novými lidmi, novými texty a místy… Všichni mají možnost si navzájem o své tvorbě promluvit, to sdílení je skutečné a má smysl. V Kunštátu tohle opravdu funguje, jak jsi mohl sám zažít.

Máš nějaký vztah k samotnému Františku Halasovi?

Jak už jsem naznačila, ano. Vztah nikoliv jen nějaký, a navíc dlouhodobý. A nejen proto, že se mj. zabývám meziválečnou a poválečnou poezií či reakcemi českých básníků na občanskou válku ve Španělsku, kde je Halasův zjev nejsilnější, občansky i literárně. Mám radost, že jsem mohla díky LSFH nahlédnout do Halasova kraje a ocitnout se na místech, která na něj významně působila. Když to půjde, ráda se budu i do budoucna v Kunštátu účastnit dalších setkání s novými lidmi a jejich tvorbou. Je to inspirující prostor.

12122787_518318645011220_7852467299605271516_n

Klára Goldstein přebírá ocenění z rukou Petra Hrušky

Vystudovala jsi bohemistiku na FF UP a v současnosti pokračuješ na doktorském studiu. Pociťuješ nějaký svár mezi vystudovanou teorií a básnickou praxí? Nebo naopak znalostí využíváš?

Zřejmě od obého trochu. Co se sváru týče, vzbuzují ve mně například značnou nedůvěru ti kritikové a interpreti poezie, kteří nejsou zároveň básníky. Tam musí nutně něco podstatného chybět, zejména v přístupu k interpretaci. Některým známým se kupříkladu stalo, že během práce na diplomce, v níž se poezií zabývali, jim vedoucí nutil jednu jedinou možnou interpretaci každého daného textu – tu svou, a všechny jejich osobní přístupy strhal. To je nesmírně omezující a pro ty svobodné duchy, kteří se obyčejně poezií zabývají, i velmi ponižující. Já jsem měla velké štěstí, protože vedoucí obou mých prací můj přístup respektoval a dal mi v tomhle ohledu víceméně volnou ruku. To člověka zavazuje, ale nesvazuje.

Samozřejmě nejde jen o diplomky a práce podobného typu, ale v prvé řadě o osobní přístup člověka k poezii samé. Neskutečně mě překvapilo třeba to, že v prvním ročníku na bohemistice jsme se po otázce, kdo z nás čte poezii, přihlásili dva, a přitom v místnosti sedělo zhruba třicet lidí. V průběhu studia jsem se pak od kolegů dozvídala, že poezii nečtou proto, že nevědí, jak ji uchopit, že jí nerozumějí. Ono je to samozřejmě jednodušší, něčemu se takhle vyhnout, než nastoupit na cestu hledání „něčeho“, co by právě mě mohlo něco dát. Ale do značné míry to bylo způsobeno také přístupem akademiků-znalců vůči jejich opatrným a nesmělým pokusům o interpretaci. Okamžité odmítnutí názoru, který se neshoduje s mým, pak zadusí rodící se zájem úplně a je to strašná škoda. Tihle studenti mají pak pocit, že se na poli poezie nemohou pohybovat svobodně. Jenže konkrétní báseň je přece otevřena stovkám pohledů a uchopení a každý názor by měl být v podstatě legitimní, protože každá z individualit s odlišnou zkušeností – čtenářskou i životní – se pohybuje v jiných, nových a často překvapujících interpretačních rovinách. Vždyť tahle mnohovrstevnatost vztahování se k textu je jeho druhým životem, umožňujícím vznikání dalších a dalších kontextů, v nichž je možno báseň číst. Narážím teď zejména na situaci studentů, kteří jsou hned na počátku vyloučeni z uvažování o poezii, protože, stručně řečeno, „řekli nějakou blbost a s čím by asi tak mohli přijít příště…“ Tohle elitářství je rozkladné. Více Kožmína!

Jsi šéfredaktorkou občasníku Lžička v šuplíku, kde mimo jiné uveřejňujete autorské texty, máš tedy jistý náhled na studentskou tvorbu, minimálně v Olomouci. Jak ji vnímáš? Potažmo jaká je?

Ve Lžičce byla dlouhodobá tendence posouvat se od studentské tvorby ještě i dál a samozřejmě i mimo Olomouc, snažíme se o to čím dál víc, ale teď bohužel stagnujeme z finančních důvodů, věřím však, že to není úplný kolaps. Nevím, zda mohu posuzovat studentskou tvorbu v Olomouci z nějakého obecného hlediska, člověk tu narazí jak na volný verš politicky a sociálně angažovaných textů, tak třeba na sonety a další klasické formy, a pochopitelně i na grafomanství a básničkaření, tohle je asi všude stejné. Spíše bych upozornila na konkrétní jména, která z té olomoucké obecnosti výrazně vystupují – například na Jakuba Urbance, jemuž nedávno vyšly texty třeba ve Tvaru, či na kolegyni z bohemistiky Lucii Juřenovou. Natálii Paterovou už si přivlastňovat nemůžeme, ale doufám, že jí olomoucká etapa něco dala.

Čeká tě nyní jistě mnoho autorských čtení; je někdo, s kým bys ráda četla?

V poslední době mám se čteními ve svém okolí tu zkušenost, že co nezařídím, to není. Takže si velice oddechnu, když jsem výjimečně někam pozvána, dám si pivo, naslouchám a čtu a nemusím zároveň vybíhat všechny ty organizační záležitosti od zajišťování prostor až po návrh a tisk plakátů. Ale to zase patří k tomu, že se to snažíme v Olomouci trošku rozhýbat. Samozřejmě tu probíhá spousta čtení a akcí zaměřených na literaturu, ale převážně na půdě univerzity. Já mám na mysli přesun (trochu mohutnější, než byl dosud) do kaváren, hospod, klubů, prostorů neoficiálních, kde je to většinou něco úplně jiného. A s kým bych ráda četla? Jestli si můžu vybrat, nevyhýbám se nikomu.

korespondenční rozhovor vedl Vojtěch Velísek

foto: Petr Steindl, Vojtěch Kučera

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *