Günter Grass (16. 10. 1927 – 13. 4. 2015)

Před nedávnou dobou se uzavřel život německého spisovatele Güntera Grasse, nositele Nobelovy ceny.

Narodil se ve Svobodném městě Gdaňsk, otec byl Němec, matka kašubského původu. Pocházel ze skromných poměrů, rodiče vlastnili malý obchod. Jak později napsal, prožil dětství „mezi duchem svatým a Hitlerem.“ Během studia na gymnáziu se stal členem Hitlerjugend. V roce 1942 narukoval do pomocných sborů a poté přestoupil k Waffen SS, údajně proto, aby „unikl měšťáckému rodinnému prostředí“. Ke konci války byl v americkém zajetí. Po válce se vyučil kameníkem a později studoval sochařství a kresbu na univerzitách v Düsseldorfu a Berlíně, nějaký čas žil v Paříži. V padesátých letech se začal zajímat o literaturu a stal se členem Skupiny 47. Neustále zdůrazňoval: „Výtvarnému umění jsem se vyučil, v literatuře jsem samouk.“

Seznam jeho děl je dlouhý. Psal dramata, básně, eseje, ale především prózu. Bezpochyby nejznámější je román Plechový bubínek. Hlavní hrdina, outsider Oskar Matzerath, který umí vybubnovat pravdu a rozezpívat sklo, se projevuje jako jediný zdravý ve světě lži a zločinu. Také další prózy tzv. Gdaňské trilogie (Kočka a myš, Psí roky) nesou rysy Grassovy odnože magického realismu – popisnost naturalismu, nápaditost surrealismu, experimentování s jazykem, nečernobílý pohled na historii, satiru, ironii, grotesku. Rovněž v dalších prozaických textech chtěl Grass „ukázat ztracenou tvář historie“, zejména politické vztahy a společenské zlomy. Kritici mu vyčítali, že je v jeho literatuře hodně politiky a méně umění. Román Potkanka varuje před atomovou válkou, próza Širé pole se věnuje znovusjednocení Německa, v Žabím lamentu se opět vrací k německo-polským vztahům a poválečnému usmíření, novela Jako rak oživuje z nového úhlu hromadný útěk německého obyvatelstva z tzv. východního Pruska v roce 1945 a potopení lodi Wilhem Gustloff. V románu Při loupání cibule se vyrovnává se svou vlastní „fašistickou“ minulostí. Výrazně osobní je také deníkový román Moje století. Ještě za svého života obdržel Grass celou řadu literárních ocenění: V prvé řadě Nobelovu cenu v roce 1999, z dalších např. Cenu Karla Čapka. Za zmínku stojí také fakt, že film Volkera Schlöndorffa natočený podle knihy Plechový bubínek získal Oskara za nejlepší neamerický film.

Život Güntera Grasse byl plný rozporů, oscilující mezi potřebou sdělovat, oslovovat a až provokovat své čtenáře na straně jedné a hlubokými pochybnostmi o sobě samém a smysluplnosti vlastního počínání na straně druhé. Vždy však pro něj platilo, že i v osobním životě byl člověkem vyhraněných názorů, kritickým pozorovatelem, který odmítal nedemokratické praktiky a obhajoval lidská práva. Zasazoval se například pro německo-polské porozumění, podporoval před volbami sociální demokracii, odmítl okupaci Československa v srpnu 1968. Tato občanská angažovanost ho neopustila ani ve vysokém věku, kdy např. kritizoval jaderný program Izraele. Smrtí tohoto autora tak německá literatura a společnost přišla o jednu z nejvýznamnějších osobností své novodobé historie.

Ema Dostálová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *