František Schildberger: O reportáži na hraně 50. a 60. let

Někdy na podzim (přesné datum není v novinách uvedeno) roku 1959 se konala v redakci Literárních novin na Betlémské ulici číslo 1 v Praze diskuse o reportáži; vycházela z potřeby nových, odvážných reportáží, jak ji v té době pociťovala veřejnost i politické vedení země. Nejen debata v Literárních novinách, nýbrž zejména myšlenkový pohyb v redakcích československých sdělovacích prostředků v následujících letech pak ukázal, že každý měl poněkud jinou představu o tom, co dobrá reportáž je a co není.

Kulatému stolu o reportáži předcházely dva „zásadní“ články otištěné na stránkách výše zmíněného periodika. V prvním z nich nazvaném „Reportáž a pocity dnešního prozaika“ (DVOŘÁK 1959: 3) chápal jeho autor Karel Dvořák reportáž stejně, jak bylo běžné v předchozím desetiletí, tedy výhradně jako jeden z nástrojů politické agitace, jinak řečeno manipulace: „A právě v reportáži je možno holá fakta komponovat do velkých uměleckých celků. Pak čtenář shltne fakta a čtenářovy smysly si pochutnají na tom ostatním.“ Coby vzor, opět v návaznosti na předchozí období, představuje Dvořák Julia Fučíka: „Fučík vůbec posunul naši žurnalistiku o míle kupředu tím, že její literární umělecké formy vyvedl ze sociologického rozvažování k socialistické rozhodnosti.“ Vždyť Fučík – a také Egon Erwin Kisch – si „vzali do hlavy, že svými reportážemi budou přetvářet názory lidí, ba i život kolem sebe.“ Současné reportáži pak Karel Dvořák vytýká, že je v tomto agitačním úsilí „příliš krotká“ a za Fučíkem a Kischem zaostává. Ovšem jakmile se posílí agitační zaměření reportáže, tedy – řečeno autorovým slovníkem – jakmile reportáž znovu „začne vehementně sdělovat názor nejprogresivnější vrstvy naší společnosti“ (tedy vedení Komunistické strany Československa) – automaticky tento „novinářský žánr“ přejde v prózu a „založí nový proud v naší literatuře“(TAMTÉŽ). – Pro toto literárněvědné sci-fi ovšem Karel Dvořák neuvádí jediný konkrétní příklad, je to jen jeho vize do budoucnosti, i když, jak se zdá, velmi blízké. Příznačné ovšem je, že sám Dvořák, i když byl zaměstnán jako novinář, se umělecké reportáži ani prozaické tvorbě soustavně nevěnoval – v době publikování citovaného článku měl za sebou libreta dvou silně agitačních hudebních komedií, později se teoreticky soustředil na uměleckou fotografii.

V roce 1959 ovšem byly takovéto vývody již anachronické – a v podstatě neudržitelné. Téměř bezprostředně na ně zareagoval, i když přímé polemice se vyhnul, Milan Jungmann statí „Dnešní svět a reportáž“ (JUNGMANN 1959: 1,3), v níž se snaží prózu před podobnými, zdánlivě vyzvedávajícími ale ve skutečnosti ničivými požadavky, jaké představil Karel Dvořák, chránit. Reportáž, píše Jungmann, „ještě před několika lety byla považována za cosi literárně méněcenného a byla macešsky odkazována jako Popelka do kouta, někam mimo ‚velkou literaturu‘. Tento podcenivý vztah byl dnes vystřídán opakem: reportáž je stavěna proti literatuře a nad literaturu.“ I Milan Jungmann vidí jako problém, že žánr románu není s to držet krok s rychlým vývojem společnosti, ale literatura, píše, si „i tady pomohla a vytvořila žánr, který je tak operativní, že prudkému pohybu moderní doby stačí a že může vyjít vstříc i požadavkům zcela konkrétním“. A jako exemplum uvádí, že podnik, který zaváděl do výroby kyselinu sírovou, žádal v souvislosti s uměleckou soutěží k 15. výročí lidově demokratické republiky (1960) o sepsání románu na toto téma. Podle Jungmanna by spíš než román byla takový požadavek schopna splnit právě reportáž – napsat o zavádění výroby kyseliny sírové. Reportáž tedy nemůže prózu nahradit, ale je pro ni Jungmannovými slovy „předzvědnou hlídkou“; ovšem ne jako pouhý náčrtek či polotovar, ale „je to úplně samostatný druh, neposluhuje jako chudý příbuzný literatuře, má svou hrdost […] koná práci kterou nemůže vykonat jiný literární útvar.“ (TAMTÉŽ)

Hloubku narušení kontinuity literárního vývoje v padesátých letech dokládá i to, že Milan Jungmann uváděl na potvrzení svého – nesporně správného a přesně zformulovaného – pohledu na reportáž příklady z diskusí o reportáži v Sovětském svazu (kde šlo spíše o takzvaný očerk, což není forma přesně odpovídající západní reportáži), ale nesáhl po tak jednoznačném příkladu z české literatury, jako byly reportáže a prózy Ivana Olbrachta z Podkarpatské Rusi: Olbracht byl stále ještě především autorem Anny proletářky a vzpomínka na někdejší nejvýchodnější část Československa nebyla vítaná…

Ze sedmi diskutujících v debatě (Dnešní svět… 1959: 3),  která pak následovala, byl jen Vašek Káňa skutečným reportérem. Publicistice se soustavněji věnovali ještě Milan Jungmann a Ludvík Veselý, dva z debatérů, Josef Rybák a Jiří Šotola, byli v té době již známí básníci a redaktoři, ovšem bez skutečné reportérské praxe; dále o reportáži diskutovali germanista Eduard Goldstücker, který odvážně uvedl jako vzor příklady ze západního Německa (Walter Kuby) a divadelník Jan Kopecký. Za deset let bude Vašek Káňa, nejstarší z debatérů, již po smrti, dva z nich – Goldstücker a Veselý – v emigraci, tři postihne v Československu naprostý publikační zákaz – Jan Kopecký se bude živit jako obsluha čerpadla a Milan Jungmann jako umývač výloh. Josef Rybák se bude aktivně podílet na československé „Biafře ducha“.

Z dnešního pohledu se záznam besedy jeví jako tanec mezi tápáním a nejistotou; ale zarazí i míra neznalosti a vývojové diskontinuity: účastníci hovorů kupříkladu nevědí o velké debatě o reportáži, které se zúčastnila řada autorů po publikovaní článku Egona Erwina Kische „Román? Ne. Reportáž“ v časopise Čin v roce 1929. Jako další téma se vynořuje i nízká úroveň reportáží v denním tisku, jež kritizoval Ludvík Veselý. Podle něj většina z nich „ukazuje opravdu příliš malé znalosti pisatele o některých jevech, nedostatek znalosti materiálu. […] Autor se někam vypraví, stráví tam většinou jeden, dva nebo tři dny a reportáž pak trpí impresionismem. Nedostatky vyplývají tedy z nedostatečné základní znalosti, které si reportér neosvojil před odjezdem na reportáž. K problematice vztahu reportáže a umění se pak Josef Rybák vyjádřil následně: „Myslím, že reportáž by se neměla dělit na novinářskou a uměleckou. Zamýšlel jsem se nad tím, co spojuje umělce a reportéry: je to skutečnost, že moderní próza stejně jako reportáže se neobejde bez znalosti života. […] Reportáž dnes je záležitost mnohem širší, to není jenom cestopisná reportáž,“ (TAMTÉŽ). Rybákův pohled je samozřejmě značně ovlivněn dobovým slovníkem a navenek ostentativně proklamovanými hodnotami. Jako by snad v jiných epochách literatura bez znalosti života obešla? Navíc už ve třicátých, ne až v roce 1959, bylo jasné, že reportáž není jen cestopis…

Vašek Káňa, zkušený rudý prvorepublikový praktik, se od ostatních diskutujících poměrně hodně lišil; jeho diagnóza stavu reportáže na přelomu padesátých a šedesátých let je mimořádně přesná: „Zdá se mi, že u nás, v Literárních novinách, jsme zanedbali reportáž o lidech a děláme víc reportáže o vědě a technice. Kromě toho si myslím, že mnoho reportáží, které se tisknou, reportážemi vlastně ani nejsou. Čtenáři se dovídají obecné pravdy, v každé reportáži se po nich něco chce nebo se jim něco radí. To je nevynalézavý způsob novinářských článků, takové reportáže v podstatě jenom ilustrují, nic neobjevují. Podle svých zkušeností vím, že lidských potíží je velká spousta, ale myslím, že máme strach o některých věcech psát. Někdo se bojí víc, jiný méně. Myslím, že každá reportáž bude tím lepší, čím větší vyvolá polemiku. Pokud jsme měli polemiky, byly to většinou polemiky literární. Proč není možno polemizovat o problémech v závodech […]? Myslím, že reportáž má pobouřit lidi pro nebo proti, vyvolat polemiku.“ (TAMTÉŽ)

Tím ovšem píchl do vosího hnízda. Jan Kopecký mu ihned připomněl správný postoj: „K tomu, co říkal s. Káňa: nejde udělat reportáž, aby jen pobouřila lidi. Musíme je ‚pobouřit‘ pro dobrou věc, aby se prosadilo něco prospěšného.“ A přisadil si i Josef Rybák: „S. Káňa měl na mysli reportáž, která líčí nedostatky našeho života, tzv. reportáž kritickou. Ale z ní musí být vždycky patrno autorovo zaujetí, musí být zřejmé, co sleduje. Vyvolat jenom povyk, to nestačí“ a jako příklad Rybák uvedl Maxima Gorkého, který ukazoval, „že to černé v Sovětském svazu je dědictvím starého režimu, že společnost socialistická s tím zápasí.“ (TAMTÉŽ)

„Nostalgie mě ovane při četbě diskuse o reportáži,“ píše ve svých pamětech Literárky – můj osud Milan Jungmann (JUNGMANN 1999: 78). A s odstupem čtyřiceti let shrnuje tento kulatý stůl slovy: „Debatující znalci (? – pozn. F. Sch) mnoho dobrých rad ze sebe nevydolovali.“ A pak dodává, s hořkou ironií: „Ale závěr zněl mnohoslibně: ‚Redakce LN ve snaze dát čtenářům podle svých možností umělecký obraz toho, čím a jak žijí naši pracující, usiluje už delší čas o soustavné uveřejňování reportáží. V poslední době vyslala na cesty po republice svého redaktora s. Machonina a bude posílat další.‘ – Sliby, chyby.“ (TAMTÉŽ: 78–79) Sergej Machonin, jehož avizované vyslání na cesty mělo zahájit novou éru reportáže, se po několika nijak úspěšných pokusech o reportáž vrátil ke své původní práci divadelního kritika. A vývoj české reportáže v šedesátých letech se naštěstí ubíral zcela jinými cestami, než by naznačovala citovaná debata.

 

František Schildberger

 

Seznam použité literatury

DVOŘÁK, Karel

1959 Reportáž a pocity dnešního prozaika. Literární noviny VIII, č. 37, s. 3.

 

JUNGMANN, Milan

1999 Literárky – můj osud. 1. vyd. Brno: Atlantis. 408 s.

1959 Dnešní svět a reportáž. Literární noviny VIII, č. 42, s. 1, 3.

1959 Dnešní svět a reportáž (z diskuse v naší redakci). Literární noviny VIII, č. 42, s. 3.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *