Dvojrecenze – Iva Mikulová: Racionalizace vztahových výkyvů

Se započatým podzimem a blížící se zimou u nás bude mnohdy převládat inverzní charakter počasí – což v praxi znamená, že v nížinách kvůli smogu nebudou lidé moct dýchat a na horách se naopak jasně odkryjí vrcholky kopců. Z fyzikálního hlediska lze tento meteorologický jev vysvětlit tak, že teplota vzduchu v některé vrstvě dolní atmosféry s výškou neklesá, ale stoupá. S modelem převrácenosti, porušením fyzikálně neměnné zákonitosti, si ve své autorské prvotině Inverzní kyvadlo pohrává Borjana Dodova (1983). V anotaci avizovaná vyšinutost postav z jejich životních drah vlivem nevysvětlitelných nárazů a jejich vzdorovité tápání v chaosu se však v knize stává mnohdy velmi pravidelným kmitem kyvadla v hranicích běžné banality lidských vztahů.

Vydání knihy Inverzní kyvadlo je pro Dodovou řekněme jakýmsi zhmotněním projektu „inverted pendulum“, internetové stránky, která sloužila jako „skladiště textů a artefaktů autorské dvojice Borjana Dodova a Kuba Arbes“. Již z formálního rozdělení stránek lze vydedukovat autorčinu / či autorskou inklinaci k hraní si s formou, strukturou textu, v textech převažuje věcnost, která je příznačná i pro Inverzní kyvadlo. Jednotlivé texty jsou rozděleny do několika sekcí: vícevrstevnaté texty (textové a grafické variace), hledání struktury (výzkumné hypotézy), povídky a oddíl „in progress“ (jehož součástí je část první povídky Inverzního kyvadla s názvem Pes). V publikovaných fragmentárních textech převažuje analytická schopnost soustředit se na vybraný děj, předmět z našeho okolí, snaha o věcnou objektivizaci až jistou chladnost prostou barvitých či zbytečně upovídaných popisů. Tento autorský styl vychází zřetelně i z autorčina akademického zázemí, kde se věnovala dvěma převážně analytickým oborům: scénáristice a dramaturgii na FAMU (výzkum narativních aspektů za studené války) a matematice a fyzice na UK.

Fyzikální zákonitosti, kontradikce přirozeného a umělého, technicistního a emocionálního se ve větší či menší míře prolínají všemi třemi povídkami, ze kterých Inverzní kyvadlo sestává (Pes, Byt, Mapa). Velmi slibně tyto střety protikladů autorka rozvíjí v povídkám předřazeném Úvodu, který je s prvním příběhem provázán motivem psa. Ten v Úvodu uteče od dopravní nehody, která je zároveň výchozím narativním bodem pro začátek prvního příběhu: hlavní postava Anna přijíždí kvůli této dopravní nehodě pozdě na návštěvu svých rodičů, kterým chce poprvé představit svého přítele Jonia. V předvídatelné každodennosti jsou k nalezení nevysvětlitelná místa, která jistotu promění v relativnost, kdy intuitivní řešení předčí racionální vyhodnocení situace – kdy prostě a jednoduše nejde některé zákonitosti ovlivnit silou vůle či rozumu.

První z povídek s názvem Pes plynule navazuje na úvodní relativizování ohledně prokletosti 36. kilometru dálnice, kde se až nepravděpodobně často dějí nehody. Nicméně tato první povídka již pokračuje v rozdílném duchu, který je tematickým provázáním všech tří povídek: neúspěšné vztahy hlavních hrdinek, variování motivu lásky, všednodenností partnerského života a především banalita. Banalita vztahová, banalita návštěvy u Anniných rodičů, odchod Jonia, pokusy zbavit se psa, který k Anně vběhl do bytu… Na rozchody a partnerské proměnlivosti autorka nazírá jako na cosi výsostně běžného, chladného, snad až oproštěného emocí – zde se v podprahové rovině promítá jakýsi fatalismus nezměnitelných událostí našeho života, který nemá cenu dramaticky popisovat, ba naopak přijmout, jak je. Ve druhé z povídek (Byt) autorka vystavěla základní dilema člověka, který vstoupí do vztahu – kde je míra zachování mé vlastní svobody a autonomie a nakolik se mám podřídit tomu druhému? Jakousi metaforou tohoto dilematu je přísně technicistní řešení interiérové přestavby jejího bytu: její partneři inklinují k předělení jejího velkého prostorného pokoje obyčejnou příčkou, čímž symbolicky oddělí také jejich partnerský život. V třetí povídce Mapa balancuje hlavní postava Erika mezi vztahem otec-dcera a partnerským vztahem, kvůli kterému vzdorovitě uteče z domu.

Obsahovou chladnost a ironický, až jaksi odosobněný pohled na vztahy podporuje autorka stylovými prostředky: převažují krátké, nerozvinuté věty, er-forma téměř s absencí přímých vět, které jsou pouze vyznačeny kurzívou. K věcnosti odkazuje také občasné užívání poznámek pod čarou, příznačných pro objektivizovaný odborný styl. Jejich užití ovšem nepodléhá žádným zákonitostem (snad v duchu jisté nahodilosti), ať již významovým či kontextovým. Občas v nich autorka vysvětluje odborný pojem, jindy suplují prostou grafickou variantu závorky či v nich pokračuje samotný text (např. Jedla jenom to, co tam našla. Pozn. pod čarou č. 12 – pouštní trávu).

V každé z následujících povídek postupně ubývá množství poznámek pod čarou a jako by toto řídnutí bylo příznačné i pro řídnutí čtenářské pozornosti. Chladnost až syrovost textu se přenáší i na čtenáře a postupně se stává velmi monotónní, nikoli však úplně nezajímává. Kdyby text prošel ještě drobnými úpravami, přiblížil by se vynikající novele Petera Handkeho Zvláštní žena, kterou s Inverzním kyvadlem ledacos spojuje: nejen téma pohledu na vztah a jeho proměnlivost z ženského úhlu pohledu, ale také jistý druh „literární filmovosti“ – tedy schopnost nazírat na příběh objektivem kamery.

DODOVA, Borjana. Inverzní kyvadlo. 1. vyd. Praha: Revolver Revue, 2014, 125 s.

Iva Mikulová

Odkaz na recenzi Barbory Svobodové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *