Vojtěch Velísek: Dialog osamocených myšlenek

Čím se láme období mládí do dospělosti? Je to nenadálý pocit odpovědnosti za to, kým člověk je, případně pocit zodpovědnosti za své okolí? Nebo dospíváme skrze nabyté zkušenosti, kdy mládí dostane několik hořkých lekcí a ztratí tím své iluze? Snad i kombinace obou? Právě o ohlížení se za vlastním dětstvím, mladostí a dospíváním ke konci dvacátých let života pojednává prozaická prvotina autorky náležící do nejmladší generace literátů, Kláry Elšíkové, s názvem Zítra už usnu.

Povídka je členěna do sto deseti krátkých kapitol, ve kterých se nepříliš vyváženě střídají ich-formová vyprávění – na jedné straně bezejmenná mužská postava, která se svou výpovědí dostává více prostoru, na druhé straně Sofie, hlavní postava ženská. Příběh povídky není postaven na ději, spíše na vnitřních monolozích obou postav. Dozvídáme se tak o strastech obou hrdinů, o jejich přemítání nad minulostí i současností. Oba monology pak spojuje právě vzpomínka jednoho na druhého, silněji se projevující u mužské postavy, která má neustálou potřebu vracet se ke společným chvílím s Ní, jak Sofii označuje. Někdejší vztah muže poznamenává natolik, že se kolem Sofie točí většina jeho myšlenek. I sám název knihy je narážkou na jejich vztah, jelikož jedině vedle Ní dokázal hlavní hrdina snadno usnout. Podobně Sofie líčí své vzpomínky na výrazné okamžiky života, třebaže na svůj protějšek vzpomíná spíše nahodile a nedbale. U obou postav je přitom vzpomínání vyvoláváno kontextově, tedy je doprovodným jevem nějaké, byť banální, události v současnosti.

Díky nápadné členitosti textu se neslévají poměrně monotónní monology v nepřehledný celek. Vnitřní myšlenkové přemítání, připomínající v jistém ohledu páralovskou obyčejnost a pudovost, zdánlivě plasticky vykresluje obě hlavní postavy. Kdybychom ovšem položili obě výpovědi přes sebe, zjistili bychom jakýsi ambivalentní vztah. Zmíněná plastičnost na jedné straně se při srovnání vytrácí a ukazuje se plochost obou promluv na straně druhé. Ačkoli se autorka snaží postihnout specifika mužského a ženského pohledu, přičemž u mužského si zjevně pomáhá vlastní zkušeností s prací v kavárně a studiem žurnalistiky (tuto zkušenost připisuje také svému hrdinovi), příliš se jí nedaří zvýraznit podstatné aspekty těchto pohledů. Stejně tak některé z myšlenek, postojů, hodnocení a vzpomínek vyznívají dosti klišovitě. V tomto duchu se nese i konec příběhu – nikterak zlomový ani překvapující. Čtenář klidně může začít číst knihu znovu a bude mít pocit, že začátek na konec navazuje jako v kruhu.

Domnívám se však, že jistý způsob jednolitosti a frázovitosti dodává promluvám na autenticitě. Stejně tak zdánlivě banální konec příběhu poukazuje na obyčejné plynutí lidského života. Hrdinové se nestaví svému osudu se zaťatou bojovnou pěstí, ale pokorně jej, s uvědoměním ztráty mladistvých možností a volnosti, přijímají. Co do vyprávěcích prostředků je také příjemné, že se o povaze postav nedozvídáme pouze prostřednictvím vnitřní promluvy, ale i zprostředkovaně, když jedna postava mluví o druhé. Čtenář tak může oba pohledy srovnávat. Nemyslím si, že povídka má ambice oslovit široké publikum, ani uspokojit hledače po východisku z jisté životní situace, leč své čtenáře, třeba právě Jeho a Ji, prožívající v životě stejně pohnuté období jako oba protagonisté, si jistě najde.

ELŠÍKOVÁ, Klára. Zítra už usnu. 1. vyd. Praha: Revolver Revue, 2013. 119 s.

Vojtěch Velísek

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *