Devadesát let od narození Zdeňka Kožmína

Na konci února tomu bylo 90 let, co se narodil jeden z předních českých literárních vědců – Zdeněk Kožmín. Kromě prací věnovaných stylu jemu blízkých autorů proslul i svými interpretacemi básní, literárními kritikami a recenzemi.

Zdeněk Kožmín se narodil 28. 2. 1925 v Hněvicích u Roudnice nad Labem v rodině výpravčího vlaků. Češtinu začal studovat na FF UK spolu s filosofií v roce 1945. Absolvoval v roce 1949 pracemi Jazyk T. G. MasarykaRádlova filosofie. V padesátých letech působil jako pedagog na středních školách ve Starém Jičíně a Břeclavi, posléze na Vyšší pedagogické škole v Brně, která se později transformovala na Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Zde se stal v roce 1969 proděkanem, ovšem na začátku 70. let byl odvolán z funkce a propuštěn z fakulty. Nezbylo mu než učit na gymnáziu v Zastávce u Brna, kde zůstal až do odchodu do penze v roce 1985. Na počátku let devadesátých se vrátil zpět na Pedagogickou fakultu (nyní již Masarykovy univerzity), záhy však po roce přešel na Katedru české literatury a literární teorie na FF MU, kde získal titul profesora. Zde působil do roku 2001.

Od roku 1956 do konce šedesátých let přispíval Zdeněk Kožmín odbornými pracemi, články a recenzemi do časopisů Host do domu, Červený květ, Plamen, Impuls či Literárních novin. Po nucené odmlce pak mohl znovu publikovat až od poloviny 80. let, kdy se postupně uvolňoval tlak normalizačního establishmentu (vedle recenzí v denním tisku se jeho texty objevovaly hlavně v časopise Český jazyk a literatura). Po roce 1989 psal například do Tvaru, Akordu, ROKu, České literatury či Kritického sborníku.

Český strukturalismus, který byl Kožmínovým východiskem, je v jeho díle obohacen o filozofii Patočkovu, Ricoeurovu a dalších. Zpočátku se Kožmín soustředil na stylistiku díla (Styl Vančurovy prózy, Umění stylu). Charakteristickým rysem jeho badatelského přístupu jsou tzv. zvětšeniny. Tato metoda založená na principu synekdochy, tedy zdůraznění a analýzy významově nasyceného a typického prvku díla, jenž pak slouží k jeho charakterizaci jako celku, vznikla díky Kožmínově vynucenému cestování za prací do Zastávky u Brna. Poměrně krátká doba, kterou strávil ve vlaku a kterou se rozhodl využít k práci, mu neumožňovala vytvořit texty většího rozsahu, a proto ve svých úvahách soustředil pozornost především na detail (např. Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků). Poté se Kožmín věnoval interpretaci poezie, poetikám jednotlivých básníků (monografie Skácel), především ve snaze přiblížit je studentům a budoucím učitelům (Interpretace básníNa tvrdém loži z psího vína spolu s Jiřím Trávníčkem). V další fázi dospěl až k určitému interpretačnímu minimu, kdy o poezii uvažoval jako o uzavřeném prvku existujícím také nezávisle na okolním kontextu. Tuto sémantiku času a prostoru popsal ve studii Umění básně, kde mimo jiné uvažuje nad prvky, které z básně dělají „velkou poezii“. V témže textu také Kožmín nabádá čtenáře, aby měli své básně a své básníky, ke kterým se mohou vracet. Totéž ale ostatně platí i o díle jeho samotného, i k němu se také rozhodně stojí za to vracet.

Jakub Španihel
foto: Petr Kotyk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *