Dějiny si nás vždycky najdou

Michal Přibáň (*1966) je literární historik a lexikograf. Vystudoval učitelství češtiny a hudební výchovy. Učil na základní škole, na gymnáziu i na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, byl redaktorem Lidových novin, dnes působí na Ústavu pro českou literaturu AV. Na podzim roku 2016 vydal román Všechno je jenom dvakrát, který vychází z normalizační zkušenosti a ze zkušenosti 90. let, ale ponejvíce pracuje s motivy času a návratu a s faktem, že co se jednou stalo, nelze vzít zpět.

Vystudoval jste učitelství. Proč?

Za komunistů býval člověk obvykle velmi brzy postaven před volbu mezi vrabcem v hrsti a holubem na střeše. Kdybych tehdy volil srdcem, přihlásil bych se ke studiu dramaturgie na JAMU nebo na DAMU. Místo toho jsem šel k přijímačkám na Filozofickou fakultu v Brně – což měl být ten vrabec v hrsti. A vrabec v hrsti ulít. Měl jsem na krku vojáky, kteří naštěstí dávali roční odklad. Bývalá ředitelka Gymnázia Lerchova, kde jsem studoval, mi pomohla k místu na prvním stupni ZŠ v Tišnově, kde jsem učil osmileté děti. Byl to hrozně hezký zážitek – s těmi dětmi. A taky to byl důležitý okamžik vstupu do pracovního procesu. Najednou jsem zjišťoval, že neexistují pouze umělecká či svrchovaně intelektuálská prostředí. Maminka byla hudební historička, táta muzikant, takže jsem měl trochu zkreslenou představu o světě, které jsem se právě v Tišnově začal zbavovat. Po roce jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu. Hrál jsem na housle, táta mě připravil na talentovky – a já jsem se tím „odsoudil“ k pěti nepříliš radostným letům studia a k osmi letům kantořiny tamtéž.

 

Jak se tehdy učilo?

V devadesátých letech? Skvěle! Výuka na katedrách češtiny se oproti mému studiu zásadně změnila. I lidé, do kterých bych to neřekl, najednou měli chuť učit, a dobře učit. Študáci byli aktivní, dokonce si vynucovali další přednášky, například ze světové literatury. Špičku mezi nimi tehdy tvořili lidé, kteří neměli tolik sebevědomí, aby se hlásili na fildu, i když by na to s přehledem měli. Jen to o sobě nevěděli.

 

Proč jste tedy pak odešel na Akademii věd?

Úvazek na fakultě byl 14–16 hodin, dělal jsem tajemníka katedry a zkoncentrovat se na badatelskou práci nebylo snadné. Akademie mi tuto možnost nabídla. Navíc jsem se ještě stihl stát kolegou Zdeňka Pešata, Přemysla Blažíčka… A byl jsem pyšný na to, že mě přijímal Vladimír Macura, kterého jsem si vážil.

 

Jakým způsobem vnímají dnes studenti tu dobu, o které píšete v románu a příležitostně učíte na filozofické fakultě? Je vůbec možné jim vaši zkušenost předat?

Nevím. Představit si bez zkreslení, jak to v osmdesátých letech chodilo, asi nemohou. Jenže já už taky ne. Svoje pocity z osmdesátých let, s výjimkou několika konkrétních situací, které mám asi navždy pod kůží, si už nevybavím, už se do nich nevcítím. Na druhé straně – ohlas románu byl obecně velmi příznivý právě u lidí mladších, než jsem já, což mě silně překvapilo. Moc tomu nerozumím, ale asi to o něčem vypovídá. Ani v seminářích, ani prostřednictvím beletrie nedokážu mladším lidem předat svoje uvažování z té doby, svoje tehdejší emoce a podobně. Ale snad jsem v románu dokázal aspoň načrtnout svět, ve kterém se zkoušejí orientovat tak, jak jsem to kdysi zkoušel já.

 

Říkáte, že lépe přijali román mladší čtenáři. Jak ho ale vnímají lidé, kteří jsou v knize zobrazeni? Určitou autobiografičnost románu přece nepopíráte…

Vnímají ho velmi dobře, protože o románu většinou nevědí. Moc se s krkonošskými kamarády z dětství nevídám a připadalo by mi trapné se jim připomínat zrovna touto cestou. Výjimkou je postava Vojty, inspirovaná mým kamarádem Vítkem. Ten si rukopis přečetl a přijal ho, což pro mě bylo zásadní. Jednak jsme už po desítky let nejbližší kamarádi a jednak… ve chvíli, kdy se do něčeho takového pustíte, jsou etické ohledy přece jenom nezbytné. Z podstaty věci musíte s živými postavami, které se v knize nepochybně poznají, docela tvrdě manipulovat. Stavíte je do jiných situací, než v jakých se v životě ocitli, připisujete jim vlastnosti, které nemají. Každá postava je vlastně psychologická zkratka, omezená na konkrétní skutky, které z autorovy vůle v románu vykoná. Chtě nechtě musíte postavám podsouvat jinou mentalitu, než mají jejich reálné předobrazy. Snažil jsem se nebýt zlý. Je ale pravda, že nevím, co bych s rukopisem dělal, kdyby žili moji rodiče. Jestli bych ho vydal. Byla to ostatně první otázka, kterou mi po jeho přečtení položil brácha.

 

Můžete to rozvést?

Románoví rodiče nejsou moji rodiče, jsou to rodiče autobiografického vypravěče. Můj táta byl lepší muzikant než ten, který hraje v románu, maminka nebyla učitelka, tím pádem neměla rysy unavené pedagožky po třiceti letech praxe. Jenže já jsem potřeboval sestavit určitou mozaiku lidských typů jejich generace. Proto mi nezbylo, než i postavy rodičů dotvořit ke smyslu příběhu. Nevím, jestli bych jim to dokázal vysvětlit. Ale kamarádi román unesou, žádnému z nich jsem v něm neublížil.

 

Profesně se zabýváte samizdatem normalizačních let a sám jste kdysi strojopisy vydával. Jak jste se k tomu tehdy dostal?

Zamlada jsem byl zamilován do divadla Semafor, do her, básní a textů Jiřího Suchého. Vstoupil jsem do Jonáš klubu a tam jsem se skamarádil s Iljou Matoušem, který rozepisoval spoustu samizdatů – jenže pro mě neměl kopie, zájemců bylo mnoho. Tak jsem začal opisovat to, co mi půjčil Ilja, a pak věci, které se porůznu objevily. Přes samizdat jsem se ostatně sblížil i se svou budoucí manželkou. Můj třídní profesor z gymplu, se kterým jsme nikdy nepřerušili přátelské vztahy, mi jednou zavolal a pravil: „Stavte se!“ Tak jsem se stavil. Měl u sebe strojopis Příběhu inženýra lidských duší a říkal: „Mám to na pět dnů. Už jsem to přečetl – a teď vy.“ A já jsem během dvou tří dnů knihu nejen přečetl, ale ještě jsem s ní zažil nevídaná dobrodružství. Třeba mi ji málem zabavili na přednášce z branné výchovy – naštěstí ji spolužáci zavčas ukryli a já měl ve vteřině „čisté“ ruce. Jenže když máte knížku na dva dny, tak musíte číst i na přednáškách, že jo…

Pak jsem šel na druhé nebo třetí rande s velmi sečtělou slečnou. Říkal jsem si: Škvorecký, to jméno už určitě slyšela. Pochlubil jsem se, jaký mám poklad, a hned jsem okázale zalitoval, že jí ho nemůžu dát přečíst. Ona se velmi zasmušila a pravila, že tuto knihu opisoval její otec a že pan profesor Staněk jasně slíbil, že ji nikomu dalšímu nepůjčí. Tak jsem pochopil, že mířím do dobré rodiny. Opsat takhle tlustý román jsem samozřejmě nestihl. Ale na veřejné kopírce firmy Océ na Zelném rynku jsem měl kamarády, kteří byli ochotni po pracovní době nějaké ty kopie pořídit, moje žena tam potom vzala místo uklízečky a já jsem ji pravidelně doprovázel. V šest se zavřel krám, zatáhly se závěsy a začalo se kopírovat ve velkém.

 

V románu se vracíte do téže doby, aniž byste však utíkal od současnosti. Nepozorujete v současné době nějaké opakující se vzorce? Neříkáte si, proč si ti lidé zase nabíhají?

Jednou z věcí, které jsem chtěl hlavní postavě románu dopřát – a proto jsem udělal i ten časový přemet na konci knížky – byl pobyt v historicky jiné situaci, než která jí byla časem a dějinami předurčena. Když pan Knot Pavlovi vysvětluje, že tohle všechno už se v dějinách několikrát stalo a nepochybně znovu stane, je to vlastně varování, aby si Pavel nevýskal, že se narodil do posthistorického času. Dějiny si nás vždycky najdou, vždycky nás mohou postavit do situací, které jsme si do této chvíle neuměli představit.

Ale důvody, proč jsem knížku začal psát, byly prozaičtější. Jeden technický a jeden věcný. Věcný spočívá v tom, že jsem skutečně kdysi jako novinář na počátku devadesátých let denuncioval jednoho člověka, že byl patnáct let agentem StB. Na rozdíl od románu nebyl součástí žádného rodinného příběhu, osobně jsem ho neznal. Myslel jsem si v tom jednadevadesátém roce, že přece všichni musí chápat, že není možné, aby rok dva po převratu působil ve vysoké funkci na fakultě někdo, kdo takhle patnáct let selhával. Matně jsem tušil, že bylo za komunistů možné zkoušet i jakousi licitaci vůči estébákům, ale je jasné, že patnáct let licitovat nemohl. Ani dnes si nemyslím, že bych měl důvod k omluvě. Jenže jedna kamarádka se mnou kvůli tomu ze dne na den přestala mluvit a já pak po několik let přemýšlel, co jsem s tím mohl a nemohl dělat, jestli jsem jednal špatně, nebo jestli jsem jednal správně a měl bych tak napříště jednat i s vědomím důsledků, které mi to může způsobit. Dlouho to bylo ve mně; osobní, velmi silné téma. A pak jsem dostal nápad, že toto téma propojím s příběhem zdánlivě bezstarostných prázdnin, které jsem rok co rok prožíval na jedné podnikové chatě v Krkonoších. I tam jezdili lidé, kterým bylo v sedmdesátých letech okolo čtyřicítky a kteří – aniž by to jejich děti tušily – mohli pod tlakem okolností jednat tak, že je za to budou devadesátá léta tvrdě soudit. To je věcná podstata románu.

 

A ten druhý důvod?

Možná to není u literárního historika běžné, ale mě prostě začalo štvát, že vynáším soudy nad beletrií, aniž bych sám zkusil něco napsat. A štvalo mě to strašně. Nikdy bych dnes kolegům neřekl: „Zkuste to taky, najednou se o literatuře dozvíte věci, které nevíte a jinou cestou na ně nepřijdete!“ Ale kdyby to zkusili, myslím, že by si tím neublížili. Pro mě je to zkušenost k nezaplacení. Mám dnes mnohem konkrétnější představu o tom, kam až knížku unese nápad, kam ji dovede řemeslo, kam ji posune autorova životní zkušenost. Musel jsem hledat způsob, jak v sobě probudit fantazii a jak ji naopak účelně korigovat, vím už, jak často člověk při psaní hledá odvahu, jak složité je udržet původní myšlenku během jejího opracovávání… A jsem tolerantnější než dřív – knížky, které vznikly přesto, že jejich autor neměl co sdělit, určitě nadále vycházejí, ale z nějakého důvodu jich dnes nepotkávám tolik. Prostě jsem si najednou našel nový úhel pohledu. Jak víte, kompozičně je můj román dost složitý, takže jsem byl na sebe opravdu hrdý, když se mi ho podařilo dokončit. Když mi v Hostu řekli, že knížku vydají, byl jsem moc rád, když jsem se dozvěděl o nominaci na Magnesii Literu, tak samozřejmě taky, ale nejhezčí pocit jsem měl, když jsem napsal poslední větu a za ní tečku. Je to fajn, když si člověk umí v padesáti letech udělat radost, ne?

 

V poslední době jste v souvislosti s románem poskytl několik rozhovorů. Existuje otázka, kterou jste chtěl dostat, ale nikdo vám ji nepoložil?

Nejspíš by se týkala zdánlivého žánrového přemetu v posledních dvou kapitolách, který mé čtenáře rozděluje. Mrzí mě, že se někteří nechali odvést tou na první pohled patrnou dějovou rovinou a že v prvních osmi kapitolách nepřečetli souběžně i to, co je pod textem. Z hlediska podstaty sdělení totiž příběh navzdory časové smyčce, v níž hrdinové náhle uvíznou, jenom kontinuálně pokračuje. Ve chvíli, kdy se literární postavě něco nepodaří ani s pomocí zázraku, je sdělení „ono to nejde“ prostě definitivní, konečné a jednoznačné – a o to mi šlo. Dějiny nenapravíme, musíme chtít správně žít hned na první pokus. Na druhé straně musím říct, že mě jistá rozpornost ohlasů vlastně těší – jen co jsem emočně vstřebal několik prvních, uvědomil jsem si, jak zajímavou zprávu o možnostech komunikace mezi autorem a čtenářem každá recenze i každý vlídný i nevlídný ohlas představují. Najednou vidím, že na konkrétním čtenáři a jeho jemně odstíněných dispozicích záleží mnohem víc, než jsem si kdysi myslel. I to je poznání, kterého bych se bez autorské zkušenosti pravděpodobně nedobral. A snad ještě jednoho: ani relativně úspěšný román nepředstavuje záruku, že se vám ještě někdy něco podobného podaří.

 

Zkusíte to?

Až přijde nápad.

 

Rozhovor vedl Jan Křeček

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *