Dagmar Vobecká: Nekrolog – F. Listopad

František Listopad

(1921–2017)

Ve věku nedožitých devadesáti šesti let zemřel český básník, publicista, esejista, divadelní režisér a pedagog František Listopad. Den po jeho úmrtí 1. října 2017 oznámilo tuto zprávu Velvyslanectví České republiky v Lisabonu, kde od šedesátých let minulého století žil a stal se uznávanou a respektovanou osobností. V domácím kontextu je představitelem generace básníků narozených na začátku první republiky, v době mezi dvěma světovými válkami, kteří zažili nacistickou okupaci a v obavách z nastupujícího totalitního režimu odešli z Československa do exilu. Jeho činnost vlasteneckou, kulturní i literární ocenili tři prezidenti – Edvard Beneš, Václav Havel a Aníbal Cavaca Silva.

František Listopad, vlastním jménem Jiří Synek, se narodil 26. listopadu 1921 v Praze na Letné. Dědeček z otcovy strany byl známý pražský nakladatel Adolf Synek, a jeho vnuk žil tedy už jako dítě mezi knihami a sám také hodně četl. Zejména po smrti matky se stále častěji uchyloval do hájemství poezie; začal se scházet s jejími autory – příslušníky mladé levicové generace Bohuslavem Březovským, Jiřím Ortenem, Zdeňkem Urbánkem a Kamilem Bednářem; jezdil za přáteli do Brna, kde se seznámil s redaktory Lidových novin Oldřichem Mikuláškem a Jaroslavem Černým, zejména však s Ivanem Blatným, o několik let později začalo dlouhé přátelství s Ludvíkem Kunderou. Po maturitě na Jiráskově gymnáziu v roce 1939 krátce pracoval v nakladatelské firmě, do české literatury vstoupil na počátku 40. let jako publicista pod svým vlastním jménem Jiří Synek. Od přelomu podzimu a zimy 1940 mu různé noviny a časopisy otiskly první drobné příspěvky – několik fejetonů, sloupků, povídek a básní. Ke konci roku 1941 se pod svůj nedělní sloupek Mezi podzimem a zimou podepsal již pseudonymem František Listopad. Pravděpodobně poprvé jej tedy použil v listopadu, měsíci mezi podzimem a zimou.

Rodina Synkova byla židovského původu a nejhorším možným způsobem na ni dolehlo nacistické řádění namířené proti Židům. František Listopad dostal předvolání do transportu, nenastoupil však a začal se skrývat; v Terezíně ovšem zahynul jeho dědeček a strýc, vězněna byla mladší sestra a z Osvětimi se nevrátil otec, stejně jako babička a teta. V době okupace žil Listopad v Praze, avšak ilegálně a bez dokladů, od roku 1941 působil v domácím odboji. Své literární příspěvky posílal v prvních letech války do měsíčníku Řád nebo časopisu Akord, kde ještě mohly pod pseudonymem vycházet. Vedle vlastních veršů psal kritické články o dílech českých autorů, např. Josefa Hiršala, Milady Součkové či Oldřicha Krištofka a recenze překladů do češtiny. Ke konci války však už ani to nebylo možné.

V prvních poválečných dnech se výrazně zapsal do dějin české žurnalistiky, když společně s přáteli založil dosud vydávaný deník Mladá fronta. S touto událostí je dnes spojován možná více než s tím, co dokázal vytvořit na poli literárním a kulturním ať už ve 40. letech u nás, nebo v letech následujících ve Francii či v Portugalsku. Během tří let krátké a relativní svobody vydal v Československu šest sbírek svých básní a drobných próz zaznamenaných za okupace. Díky pečlivě vedené dataci dnes můžeme jasně vidět, jak velká byla během války jeho velká potřeba psát. Povídky Malé lásky (1946) a lyrizované prózy v knize Boj o Venezuelu (1947) mají ještě charakter juvenilní s dominujícími motivy mládí, lásky a hledání. Básně ve sbírkách Sláva uřknutí (1945), Vzduch (1946), První věta (1946) a Jarmark (1947) již vznikly pod silným vlivem válečných prožitků, destrukce hodnot a ztráty jistot v podobě rodiny, domova a vlasti. Jako jeden z hlavních motivů se v nich jeví cesta – pouť vyhnanců bez domova, korespondující s motivem bloudění a hledání. Listopad nezapřel svůj židovský původ, a válečný osud Židů provází motivem smrti.

Nepříznivé dějinné události konce 40. let jej přinutily podruhé opustit domov a zpřetrhat definitivně rodinné a mnohé přátelské vazby. V roce 1948 odešel z Československa a přes poválečnou Paříž doputoval nejprve do Porta a nakonec se trvale usadil v Lisabonu. Své vykořenění a ztráty promítal do poezie, která vznikala pod pochopitelným vlivem pařížské umělecké avantgardy 50. let, v jejíž blízkosti nyní žil. V čase velké materiální nouze a snahy o uplatnění mu nabídlo možnost umělecké realizace nové medium – televize. Stál u jejího zrodu jako organizátor, dramaturg a režisér ve Francii a stejným způsobem se zapsal o několik let později do historie televize portugalské. Své umělecké působení postupně rozšiřoval o divadelní režii a činnost pedagogickou. Na západní výspě Evropy, daleko za hranicemi Československa nebyl pro uplatnění českého elementu a češtiny prostor příliš široký, a Listopad byl nucen přizpůsobit se novému domovu. Na lisabonské univerzitě přednášel slavistiku, působil jako profesor slovanské kultury a antropologie artefaktu; zastával pozici ředitele Institutu sociálních a politických věd; koncem roku 1981 založil Vysokou školu divadelní a filmovou, jejímž byl rovněž ředitelem. I přes velkou geografickou vzdálenost a minimální styky s krajany udržoval vazbu s českým prostředím alespoň tím, že česky psal. Zpočátku pro exilová nakladatelství eseje, z nichž největší ohlas zaznamenal Tristan čili zrada vzdělance (1954), povídky, črty, recenze, fejetony, ale postupem doby stále více pro sebe a tedy „do šuplíku“. Čtenářům ve staré vlasti nebyly od jeho odchodu žádné texty přístupné, avšak po změně režimu v roce 1989 začal Listopad hojně vydávat. Nabídl nejen svou nejnovější poezii, ale také dílo psané v exilu či souborně sbírky nejstarší. Do Československa přijel poprvé na konci prosince 1989, po více než jednačtyřiceti letech od své poslední návštěvy. Doprovázel portugalského prezidenta Mária Soarese při jeho krátké státní návštěvě. Návrat do vlasti byl dosti kvapný a také emotivní: „Z letiště jsem jel […] dolů Chotkovou silnicí, tou zatáčkou, zoufale jsem chtěl, abych nebrečel…“ Byl to první návrat z řady následujících, neboť v dalších letech cestoval do Čech z nejrůznějších důvodů téměř pravidelně. Do Brna a Zlína přijel záhy poskytnout své zkušenosti divadelního režiséra, pod jeho vedením se na česká pódia dostali portugalští autoři. Na čas se stal pedagogem brněnské univerzity. V rámci poúnorového exilu se jako jeden z mála dožil možnosti vlastně znovu se představit domácímu publiku i novou literární tvorbou. Na jaře roku 1992 vydal svůj první útlý svazeček současných veršů Soukromé sklenářství v Brně, následovaly sbírky Final rondi (1992), Oprava houslí a kytar (1995), Krleš (1998), v novém miléniu soubory Příští poezie (2001), Milostná stěhování (2001) a poetická próza Chinatown s Rózou (2001). V roce 2007 obdržel František Listopad nejvýznamnější české literární ocenění – Cenu Jaroslava Seiferta, udílenou od roku 1986 Nadací Charty 77. Získal ji především za básnickou sbírku Rosa definitiva; porota svým jednomyslným rozhodnutím ocenila zralou a čirou poetiku a mimořádný cit pro mateřštinu, na níž nejsou téměř znát autorovy dlouhé roky strávené v exilu. Listopad zamýšlel sbírku jako svou poslední, „definitivní růži“, závěť. Přišly však ještě další – Hymny a zkratky (2010); reminiscence v podobě padesáti osmi vesměs kratičkých textů nabídla sbírka Curricula (2011); o rok později vyšly Soukromé západy slunce (2012) a poslední u nás vydanou samostatnou sbírkou jsou Andělské schody (2012).

Umělecky činný byl stále i v Portugalsku, kde je znám pod přijatým jménem Jorge Listopad. Jako publicista byl dlouho aktivní i v čase, kdy s ohledem na věk již opustil tamní divadelní a univerzitní angažmá. Jeho vtipné krátké glosy bylo možné najít prakticky v každém čísle literárních novin Journal de Letras, naposledy ještě v předloňském roce. Právě humor odlišný od portugalského a ironie byly jeho typicky české charakteristické rysy. Eseje a fejetony se nezřídka vztahovaly i k české kultuře. Díky nim se Listopad jeví portugalské veřejnosti jako intelektuál s velkým rozhledem a se specifikou znalostí kultury české a středoevropské vůbec.

Na podzim letošního roku se skončila dlouhá životní pouť českého básníka, který se na podzim narodil, podzim miloval, nechal jej znít ve svém jménu a opěvoval ve svých verších. Cestou za sebou nechával svědectví v podobě psaných textů nebo jejich vizualizací v televizním a divadelním zpracování. Dnes za ním stojí literární oceňované dílo psané v několika jazycích, bohatá režijní a pedagogická práce.

Dagmar Vobecká

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *