Čtenářské rozhovory aneb Nová čtenářská kritika I.

Dobrý den,

prvního ledna jsem se rozhodl, že si dám jako obvykle jedno hezké předsevzetí, které mi snad pomůže dokončit moje studium. Rozhodl jsem se totiž, že svůj bakalářský projekt začnu uveřejňovat na těchto stránkách, což mě konečně donutí trochu psát. Abyste rozuměli, jsem student bohemistiky a rád jsem kdysi četl, ale psát mi dělá trochu potíže. Nikdy nevím, jak by věta, kterou začínám psát, měla vypadat, takže když píšu první slovo, tak ještě vůbec nevím, k čemu dojdu, než udělám tečku. (Proto často raději dělám tečku už za prvním slovem, i když s tím, jak je například vidět i z této věty, statečně bojuju.) Docela se tím trápím, protože jako student současné české literatury bych asi měl umět psát o tom, co se děje, co kdo zase pěkného vydal a jak mu to kdo pěkně pokritizoval.

Vedoucí mojí bakalářky, docent Bohumil Fořt, největší český odborník v tomto oboru literatury, mě ale vede pevnou rukou. Kdo ho zná, tak pravděpodobně ví, o čem mluvím. Tak ten můj vedoucí po mně chce, abych co nejdřív začal dělat nějaký pořádný výzkum a začal jeho výsledky publikovat. Když jsem se k němu hlásil, hned ve dveřích mě upozornil, že on je důsledný empirik a rozhodně si nepotrpí na nějaké abstraktní a neživotné kategorie, jako je například ten plastelínový čtenář apod., které v současném literárněvědném diskursu tzv. frčí. „Budete muset jít mezi lid!“ řekl mi a trochu nervózně se podíval na svoje luxusní hodinky. Jistě, i já jsem už za těch několik let strávených na katedře pochopil, že bez živých čtenářů z masa a kostí se literární věda dělat nedá. Oči mi otevřely především knížky profesora Jiřího Trávníčka, které jsou vlastně jenom o čtenářích. To je ta cesta, řekl jsem si tehdy v duchu a začal jsem přemýšlet o vlastním výzkumu.

Od té doby jsem pak vlastně přemýšlel už jenom o čtenářích. Sledoval jsem je v knihovně, ve vlaku, ale taky v divadle, jak se pěkně prokousávají programem, v obchodech jsem zase sledoval čtenáře u vývěsních tabulí se slevami apod. Najednou jsem zjistil, že čtenáři jsou všude, což mě na jednu stranu potěšilo, ale na druhou stranu trochu zneklidnilo, protože pole mého výzkumu se začalo nebezpečně rozšiřovat. Se svými obavami jsem se hned svěřil svému vedoucímu, který moudře pokýval hlavou a řekl onu památnou větu, která mi v uších zní i teď a která se stala motorem mého vědeckého úsilí: „Vyberte si jenom ty, kteří čtou opravdickou literaturu; tedy v našem případě současnou českou beletrii, a udělejte s nimi rozhovor. Třeba se něco zajímavého dozvíte.“ No jistě, že mě to nenapadlo hned, říkal jsem si v duchu a trochu se styděl, že jsem si zkoumaný vzorek nevymezil sám a musel jsem svého vedoucího zbytečně otravovat v jeho konzultačních hodinách. Od té památné rozmluvy však uplynulo už několik měsíců a já jsem s výzkumem nepostoupil ani o kousek dopředu. Proč? Přestalo mě bavit studium? Začal jsem zase víc pít, abych se cítil zase trochu jako student? Ne. Možná tomu nebudete věřit, ale začal jsem konečně číst, protože jsem zjistil jednu podstatnou věc, kterou jsem na začátku z horlivosti opomenul. Když jsem totiž v polovině ledna chytil svého prvního čtenáře, byl to soused z vedlejšího domu, který si na stará kolena začal přivydělávat jako noční vrátný v nějakém hotelu, a zapnul diktafon, najednou jsem si uvědomil, že se ho nemám na co zeptat. Od doby, kdy jsem začal studovat bohemistiku, jsem neměl na čtení beletrie čas (jediné, co jsem si čas od času přečetl, byly obsahy a záložky na zadní straně knih) a knížky, které jsem četl na střední škole, se mi už nějak vykouřily z hlavy. A kromě toho, já se přece chtěl bavit o současné beletrii a ne o klasicích 19. století. Pan Kožoušek však naštěstí nastalé trapné ticho prolomil a začal povídat o knížce nějakého Zábrany, která mu připomněla dobu jeho mládí. Já jsem ho se zaujetím poslouchal a postupně se začal vyptávat na různé podrobnosti, takže se rozhovor nakonec docela vydařil. To můžete ostatně posoudit sami.


 

Sedíme proti sobě v kuchyni u stolu. Ubrus je proužkovaný. Červené pruhy na bílém pozadí. Pan Kožoušek se mi dívá do očí a zapaluje si první cigaretu. V ruce držím počítač a na proužkovaném ubrusu stojí diktafon. Zapínám nahrávání. Je neděle 11. 1. 2015; 17:02:35 hodin.

KOŽOUŠEK: „Že vás ještě přerušuju. Nedávno, asi před měsícem, jsem dostal k Vánocům móc zajímavou knížku. A hned jsem se do ní, jak se říká, zakousl jako do chleba se sádlem a škvarkama. Moc pěkně se to četlo. Vzal jsem si to totiž na směnu do hotelu a noční mi aspoň hrozně hezky utekla.“

JÁ: „A co to bylo za knihu?“

KOŽOUŠEK: „No, vono to vlastně není úplně současný, protože to ten Zábrana napsal už hodně dávno, takže je to vlastně dost starý, ale na mě to možná proto, že jsem už přece jenom trochu starší ročník, působilo hrozně současně. No vlastně, spíš mladě. Tak nějak svěže, i když je to docela tvrdý, to co se tam popisuje. Takovej ten tvrdej, umazanej život ve fabrice, jak o tom svýho času psal i ten Hrabal.“

JÁ: „Myslíte Bohumil?“

KOŽOUŠEK: „Jo ten. Hrabala jsem překousal celýho. Tohle mi ho úplně připomnělo, i když je to v podstatě dost jiný.“

JÁ: „A co to je za text?“

KOŽOUŠEK: „To je dobrá otázka. Vono to jsou takový povídky, který ten Zábrana napsal ještě v době, kdy byl mladej. Prý to sepisoval někdy v padesátejch letech, ale vydali to až po revoluci. A pak ještě teď. Ale je to vo něco rozšířený. V doslovu, nebo předmluvě to bylo, už si přesně nepamatuju, nějakej člověk psal, že to sou povídky, kerý se našly až po jeho smrti, když jeho manželka, teda ta vdova po něm, to našla při stěhování za nějakým piánem. Nebo to bylo kanape? Ne, už si vzpomínám, za psacím stolem to bylo. Jasně, kde jinde to mohla taky najít? To dá rozum. A tak to vydala, ta jeho manželka. To je hezký. Taky bych byl rád, kdyby moje žena vydala moje paměti, kerý si schovávám ve špajzu za bednou s bramborama.“

JÁ: „A co to je za texty?“

KOŽOUŠEK: „Povídky. Dokonce se to i tak jmenuje. Povídky. Takovej krátkej, ale naprosto přesnej název. ( Žádný blbosti jaký vymejšlí třeba ten Zábranskej, což je sice skoro jeho jmenovec, ale jinak s ním, myslím toho Zábranu, nemá vůbec nic společnýho. Slabost pro každou jinou pláž? Pche! To je teda volovina. A to ani nemluvím o tom, že se to vůbec nedá číst. Znáte to?“

JÁ: „Jenom z doslechu.“

KOŽOUŠEK: „Tak to buďte rád. Já tomu říkám psaní holobrkem. Ale nemá to ten zadek, tu prdel, kerá je při každým psaní o životě hrozně důležitá. No a to ten Zábrana má. Teda vlastně měl, protože už je dávno po smrti.“

JÁ: „Podle slovníku Jan Zábrana zemřel 3. 9. 1984 v Praze.“

KOŽOUŠEK: „Máte recht. Tak nějak to bylo. Už je nebožtík nějakej ten pátek. Hrozně to letí, já už taky nejsem nejmladší.“

JÁ: „Můžete formulovat hlavní téma či dominantu těch textů?“

KOŽOUŠEK: „Jako vo čem to jako je? Jo, vo životě. Tak jak ho prožívá mladej kluk. Nebo spíš jak ho pozoruje.“

JÁ: „Aha.“

KOŽOUŠEK: „Jenomže, a to je dost autobiografický, ten kluk se najednou ocitl ve fabrice. Kam samo sebou vůbec nechtěl. To byl kluk, kerej rád čet knížky, chtěl studovat na nějaký vysoký škole, ale komouši mu to zatrhli. Prostě průser hned na začátku. Seš mladej, ale už to máš celý spočítaný. Hroznej pocit. Prostě se s ním život moc nemazlil a ten Zábrana pak taky dost zatrpk. To je vidět v těch jeho pamětech. Celý život se to jmenuje a taky to nedávno muselo vyjít, protože jsem to viděl dole u knihkupce za výlohou. Dokonce ve stejným nakladatelství, ale tentokrát v jedný knize.

JÁ: „V jedné knize? Předtím to bylo víc knih?“

KOŽOUŠEK: „Jo, voni to rozsekli na dva díly, aby se lidi moc nelekli, že je to tak tlustý a drahý. Jenomže pak se z toho stal, jak já říkám, nejlepší salát, bestseller, takže to vydali celý v jedný knize. Pěknej špalek to je. Dokonce se o tom zmiňovali v televizi, že ten Zábrana tam odhalil nějaký tajný věci. Ale to už si bohužel nepamatuju.“

JÁ: „A co ty povídky? Kolik jich v té knize je?“

KOŽOUŠEK: „Hochu, to už si úplně nevybavuju. Docela dost. Ta sbírka je vlastně rozdělená na tři oddíly. V první části, kerá se mi líbí asi vo fous víc, jsou povídky, co mají jména. Mobilizace, Smaltovna, Nohy a tak. No a v tý druhý půlce jsou torza, to, co se našlo až úplně nakonec a co ten Zábrana asi ani nikdy nechtěl dopsat. A na konci je povídka Srdce ženy. Na tu jsem se fakt těšil.“

JÁ: „Nohy? To jako lidské nohy? Jak se o nich v té povídce píše? Je to její ústřední motiv?“

KOŽOUŠEK: „Tak, tak. Ústřední to teda je. I když tam ty nohy vlastně nejsou. Jako fyzicky, že by tam někde byly, že by se tam nějaká ženská pěkně producírovala a Zábrana, kerej se v těch textech schovává do vypravěče, kerej se, což je fakt nenápadný, jmenuje Honza, úplně stejně jako sám Zábrana, o nich, jako vo těch nohách, nechává žvanit partu nějakech, podle mýho mínění, dost nadrženejch kluků.“

JÁ: „Takže erotická literatura?“

KOŽOUŠEK: „Možná, vlastně určitým způsobem jo. Erotika v tom je, ale má to ještě něco navíc. Je to vo dost zajímavější než koukat na vyfocený baby ve spodním prádle v nějakým časopise. Tady jsou ty baby, vlastně jejich nohy, ukázaný tak nějak lidsky, jako ve vztahu k těm, co o nich vášnivě přemejšlej. A taky, jak je mezi chlapama obvyklý, při tom dost machrujou. To všecko tam je. Nohy, kluci, vytahování, parta kluků a jejich povahy. Na pár stránkách. Pěkný je to. Hutný, ale čtivý.“

Otáčení kazety v diktafonu.

KOŽOUŠEK: „…vám, teda můžu ti tykat? Bude se mi líp povídat.“

JÁ: „Samozřejmě.“

KOŽOUŠEK: „Však jsi starej asi jako můj vnuk.“

JÁ: „O rok mladší. Kdysi jsme si spolu hrávali za barákem na písku.“

KOŽOUŠEK: „Ano, na to se pamatuju. Dětský hry. Mimochodem, o době, kdy byl děcko, samozřejmě píše i ten Zábrana. Hlavně v tý první povídce, co se jmenuje Mobilizace. Víte, tedy víš, co to byla mobilizace?“

JÁ: „Já si vzpomínám na mobilizaci proti levicovému nebezpečí v roce 1998.“

KOŽOUŠEK: „To Klaus varoval národ a pak se s těma socanama nakonec spojil. Šmejd jeden. Před dvěma lety mě zas hnul žlučí s amnestií. Tolik zlodějů pustil zase na svobodu.“

JÁ: „A o jaké mobilizaci píše Zábrana?“

KOŽOUŠEK: „To je už hodně dávno. Její děj se odehrává v době mobilizace proti Hitlerovi. Tehdá všichni chlapi, i jeho táta, narukovali, aby bránili republiku. To ještě byli nějací vlastenci. A pak to stejně dopadlo úplně jinak.“

JÁ: „Takže hlavní postavou té povídky je Zábranův otec?“

KOŽOUŠEK: „Ale není. Hlavní postavou je mladej Zábrana. Prostě děcko, kerý kouká ještě hodně vyjeveně na svět a moc nerozumí tomu, co se to mezi dospělejma děje. To je zajímavý, ale teď mi tak dochází, že to je asi jedna z mála povídek, kde je vypravěč od hlavní postavy oddělenej. Však si poslechni hned první větu (otevírá a listuje v knize) ,Jako dítě bydlel v jednopatrovém domě na náměstí, u silnice, která protínala město.ʽ “

JÁ: „Tomu se říká oddělení vyprávěcího a prožívajícího já. V literatuře se takový postup užívá především tehdy, když chce spisovatel zdůraznit časovou distanci. Prožívající já žije v minulosti, na kterou ze současného pohledu nahlíží vypravěč.“

KOŽOUŠEK: „Asi to tak bude. Třeba tady: ,Měl černou a bílou babičku.ʽ Kdyby to psal jako za sebe, tak by přece napsal: Měl jsem černou a bílou babičku. No tak vidíš. Tak dobře je to napsaný. Ten, co to povídá, je stejnej jako ten, co prožívá svoje dětský dny. A přece jsou takhle nějak v jazyce odlišený. Pěknej postup.“

JÁ: „Ano, taky se mi líbí. A jaký je tedy syžet toho textu?“

KOŽOUŠEK: „Nemluv na mě francouzsky, protože já francouzsky neumím.“

JÁ: „Prostě, co se tam odehrává?“

KOŽOUŠEK: „Vlastně nic moc velkýho, ale pro toho kluka to velký je, když si to pamatuje ještě po tolikati letech. Ale co já ti budu povídat, však si to přečti sám. Je to hrozně kr…“

(konec kazety)

ZÁBRANA JAN. Povídky. Torst: Praha. 2012. 344 s.

 

Jindřich Montáně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *