Autorské čtení mezi koncertem a performancí – Jan Smutný v ArtMap

Ve středu večer (27. 8.) jsem se v době, kdy moje žena u nás doma pořádala kurz masírování, vydal do Knihkupectví ArtMap, sídlící v Moravské galerii, kde v osm hodin mělo začít autorské čtení Jana Smutného, o jehož existenci jsem ještě do včerejška neměl ani ponětí. Během dopoledne jsem však díky několika přesně mířeným úderům do tačpedu svého počítače na internetu zjistil, že se jedná o mladého autora, jemuž již vyšly dvě knihy. Prvotinu Pevný bod vydalo v roce 2013 pražské nakladatelství Rubato, o němž vím, že se specializuje na, řekněme, náročnější literární produkci. V letošním roce pak Smutný do světa vypustil experimentálně pojatý text Román Ďábel, jehož plné znění, stejně jako texty několika svých dosud nevydaných her, autor umístil na svém facebookovém profilu.

Do Místodržitelského paláce jsem tudíž místo za výtvarným uměním směřoval za literaturou. Aspoň jsem si to myslel. Místo běžného autorského čtení, kde autor sedí za stolem, nebo maximálně stojí u mikrofonu a celá pozornost je věnována jeho přednesu, jsem se však ocitl na jakémsi improvizovaném představení, které chvílemi připomínalo spíš koncert nebo nějakou divadelní performanci a v níž autorský přednes rozhodně nehrál centrální úlohu. Jan Smutný zde totiž vystoupil společně s Jennifer de Felice, která hrála, nebo spíš prsty, smyčcem či kuchyňskou metličkou na šlehání rozezvučovala svůj kontrabas, a Ivanem Palackým, jenž zase zvukově experimentoval se svou kytarou. Takto „vyladěná“ sonická kulisa pak rozhodně neilustrovala čtený text, ale vedla s ním někdy zajímavý a někdy zase spíš rušivý dialog.

Sám Smutný se pohyboval po prostoru celé scény – chvílemi netečně seděl za stolem, jindy stál, někdy s knihou v ruce zamířil mezi diváky a pak se k nim zase otočil zády. Svým textem pouze vstupoval do zvukového toku, který vytvářely hudební nástroje – sem tam přečetl odstavec, někdy větu a někdy, když kytara nebo kontrabas pořádně zabraly, pouze několik slov, protože by ho diváci stejně ani víc nemohli slyšet. I přesto jsem cítil, že Smutný čtenému textu rozumí, že si ho vychutnává, že se do něj umí ponořit a že k němu chová osobní vztah. Chvíli četl z prvního románu, ale brzy otevřel druhou knihu, z níž odprezentoval několik odstavců, snad větší fragment celé kapitoly. Chvíli četl věty umístěné na začátku svazku, chvíli ty z jeho konce, chvíli ty z prostředku knihy. A pak vzal do ruky opět první knihu a pak zase tu druhou a pak zase první…

Je evidentní, že člověk, který ani jeden z představovaných textů dosud nečetl, si během necelé hodiny, kdy „čtení“ probíhalo, nemohl udělat příliš jasnou představu o jejich celkové struktuře či tematickém zaměření. Na druhou stranu se však mohl mnohem víc zaposlouchat do samotného jazyka textu a zaměřit se na způsob, jakým Smutný do papíru tesá své věty. Rovněž mohl velmi rychle pochopit, že text prvního románu je členěn do větších celků a vypráví se v něm poměrně souvislý příběh, kdežto Román Ďábel vykazuje známky literárního experimentu. Toto znesnadnění recepce u mě nakonec vyvolalo mnohem větší zájem o samotné texty, než kdybych je slyšel číst v tzv. standardním režimu. Jméno Jana Smutného si tedy zapisuji do své osobní encyklopedie aktuálního světa jakožto spisovatele, jehož dílo bych neměl ignorovat. A protože jsem v textu své reportáže došel až na její samotný konec, můžu teď v klidu zavřít počítač a nechat si od své ženy konečně taky namasírovat záda.

-amer- foto:amer

[4/2/2015 – v článku opraveno místo a pořadatel události z Moravské galerie na Knihkupectví ArtMap – pozn. red.]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *