5/2016 – Hledání narativu

Okolní svět, drahý čitateli, poznáváš nejen skrze smyslové vnímání, ale rovněž zprostředkovaně – skrze vyprávění, nemýlím se? To může nabývat mnoha podob. Může být popisné, stejně jako analyzující, lze jím vypovědět novou zkušenost, vybudovat fiktivní světy, stejně jako proklamovat již tolikrát zažité a známé. S postupnou proměnou umění a společnosti se proměňují i ony vyprávěcí způsoby, které jsou v literárním vyprávění neodmyslitelně spjaté s jeho jazykovou povahou, s gramatickým, potažmo sémantickým systémem. Jenže vyprávění se nemusí nutně odehrávat pouze na úrovni jazykového znaku, souhlasíš? Skrze co vše dokážeme vyprávět? Gesta? Obraz? Hudbu? Mají také tyto oblasti schopnost vyprávět? Jaký je pak jejich vyprávěcí modus operandi? Je vyprávění vázáno pouze na jazykový znak?

Hledání narativu začneš na pevné půdě literární vědy – v anketě Tři pro tři odpovídají literární vědci Richard Müller a Jiří Koten a vědkyně Zuzana Fonioková na otázky točící se kolem narativního obratu nebo postnaratologie. Z monologických odpovědí se dostaneš do živějšího rozhovoru s Bohumilem Fořtem, se kterým jsem vedl rozpravu o teorii vyprávění, jejím českém směřování či propojení naratologie s teorií fikčních světů. V oblasti literárněvědné zůstává také František Schildberger, který odhaluje ve formě badatelských poznámek, novém formátu Pulsů, své postřehy o způsobech vyprávění v reportážní literatuře.

Vedle tří příspěvků z oblasti, kde se s vyprávěním pracuje jako základním materiálem prakticky na každodenní bázi, se, milý čtenáři, přesuneš k třem článkům z oblasti environmentální psychologie, sociologie a vizuálního umění. Nemusíš číst postupně, klidně kombinuj a přeskakuj, vracej se nebo prostě vynechej. Neměl bys ale minout článek Terezy Bínové o tom, jak vypráví ulice, budova, dvorek i cedule, o tom, jak i za obyčejnou značkou stojí příběh, který je nejen součástí věci jako takové, ale vytváříme jej každý z nás ve své mysli – můžeme jej sdílet, stejně jako uchovat pouze pro sebe. Jestli jsi, opatrný čtenáři, paranoidní, raději nečti příspěvek Adama Táborského o tom, jakým způsobem se s vyprávěním pracuje v sociologii – budeš se pak bát sociologa potkat, natož s ním mluvit. Pokud máš, tázavý čitateli, rád vizuální umění, klidně se krom grafické podoby naší revue pozastav také nad esejí Šimona Kadlčáka. O tom, jestli vypráví abstraktní malba, se sice nic nedozvíš, ale získáš vhled do toho, jakým způsobem o vyprávění v rámci vizuality uvažuje umělec-praktik.

Hledat narativ je jako hledat brýle, které ale máš nasazené na nose. Přes skla se díváš na vyprávění samotné. Musíš si ale sáhnout nebo zaostřit zrak, abys byl s to si uvědomit, že něco, co hledáš, je tak blízko, že si onu věc ani neuvědomuješ. Onen moment uvědomění je ale nejdůležitější; uvědomění, že vyprávění je opravdu přítomno všude a lze na něj pohlížet mnoha úhly – a právě některé z nich jsou zahrnuty v čísle Pulsů, které můžeš začít prolistovávat.

PS Příběh tohoto čísla má pokračování!

Vojtěch Velísek, editor pátého čísla

Pulsy 5/2016 Hledání narativu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *