Pulsy 3/2015 – Literatura, politika a my: Rozhovor s Romanem Sikorou

Přípravy třetího čísla Pulsů vrcholí. Brzy můžete očekávat událost k jeho uvedení. Abyste věděli, nač se těšit, přinášíme ukázku z rozhovoru, který o literatuře a politice z mnoha úhlů vedl Marek Lollok s Romanem Sikorou.

Takže ti není proti srsti příslovečné označení spisovatelů jako „svědomí národa“?

Přijde mi to trochu přehnané, trochu elitářské. Jako by spisovatelé měli schopnost vyřešit i to, co není evidentně v jejich silách. Líbilo se mi, co jednou v televizi říkal dokumentarista Martin Mareček, když se ho ptali, zda si myslí, že jeho dokument něco změní. Odpověděl, že ten film sám samozřejmě nezmění nic, ale možná pomůže vytvořit podmínky k tomu, aby k nějaké změně jednou došlo. Změnit něco mohou jen lidé, kteří třeba film uvidí a uvědomí si, že mají a mohou něco změnit. To znamená, že role umění je vlastně aktivizační. Samo o sobě ale nezmůže nic.

Jak – coby příležitostný publicista a novinář – v současné době hodnotíš roli médií, které jsou tradičně označovány za hlídacího psa politiků a demokracie?

Současný stav médií je naprosto zoufalý. Jednak jsou nakoupeny Babišem a dalšími oligarchy, jednak je do těch většinových navezena skvadra pravičáků, kteří hlásají prakticky totožnou ideologii. Je to parodie na novinařinu. Česká média považuji za opravdu komická – prolezlá hlupáky, přetěžovanými zoufalci, kteří vlastně vůbec nemohou dělat pořádnou novinářskou práci a jsou jen průtokovými ohřívači informací. V médiích chybí lidé, kteří přemýšlejí, kteří se dokáží povznést nad soustavu svých vlastních ideologických předsudků. Kdysi se snad používalo právě to velkohubé označení hlídací psi demokracie, ale v českém prostředí jsou to spíš poštěkávající ratlíci, co kopou za zájmy oligarchie, jíž jsou financováni. Ať už přímo nebo skrze v novinách zadávané reklamy. A pak jsou tady ještě novináři, co si žijou svůj pohodlný život ve veřejnoprávních médiích, které jsou povinně placeny z peněz poplatníků. Ale ani v těchto médiích novináři v podstatě vůbec nehájí zájmy těch, kteří je živí, naopak pořád někoho poučují o tom, že by si neměl stěžovat, protože přece jistě nechce žít zase v komunismu. Protože pokud někdo kritizuje tento systém, tak to už 25 let znamená, že chcete zpátky do komunismu. Obzvlášť v rámci duchovního horizontu blbců.

Nepřesunula se někdejší role médií tedy spíše na umění, na umělecké projevy?

Myslím si, že ne, protože české umění, alespoň divadlo určitě, je na tom stejně nevalně jako česká média. Bylo to vidět na prezidentské volbě, kdy nemalá část umělců z Prahy podporovala Karla Schwarzenberga, v podstatě předsedu ultrakonzervativní politické strany. Je to absurdní: umělci podporují šéfa strany, která by klidně mohla kamarádit s americkým republikány nebo dokonce s Tea Party… Problém je, že většina českých umělců si myslí, že jsou nějaká elita a tudíž přirozeně tíhnou k pravici. I když třeba v divadle je to legrační, protože většina divadel je dotována z veřejných peněz. Kdekdo tam má plnou hubu volného trhu a dalších podobných pravičáckých plků vedoucích k oslabování státu, ale divadlo jsou odhodláni i nadále dělat na základě jedné z vymožeností sociálního státu: dotování kultury. Potenciál českého umění je proto podle mě poměrně nízký. Určitě se vyskytují nějaké kritické osobnosti, ale z hlediska celku jsou spíš okrajové. Funkce v institucích jsou většinou obsazeny těmi loajálními, většinou pravicovými umělci a podle toho české umění vypadá.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Pulsech: 3/2014 Literatura, politika a my.
foto: Libor Galia

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *