2/2014 Polemiky a literární komunikace: Rozhovor s Evou Klíčovou

Tuto středu propukne druhý večírek k vydání revue Pulsy. Tématem čísla byly literární spory, přesněji literární polemiky a komunikace. Marek Lollok proto oslovil Evu Klíčovou, vedoucí kritické a recenzní rubriky v Hostu, která pro Pulsy poskytla rozhovor, ze kterého přinášíme ukázku:

 

Pavel Janoušek ve své knize Černá kočka hovoří o tzv. subjektu znalce v myšlení o literatuře. Řadí do něj různé typy účastníků literárního života, spisovatelem počínaje přes redaktory, kritiky, nakladatele atd. Na okruh těchto lidí lze nazírat jako na určitou komunitu. Jaká je podle Tebe tato komunita „profesionálních“ čtenářů, resp. více či méně aktivních účastníků literární komunikace? V čem jsou její zvláštnosti?

Myslím si, že je to stejné jako v jiných oborech. Tím, že je naše literatura malá, dostává malý prostor v médiích, málo lidí o ní referuje a tak dále, je nevyhnutelné, že se lidé v této sféře často osobně znají. Když jsem začínala psát, nikdo mě neznal a já jsem taky osobně nikoho neznala, mé jméno bylo považováno za pseudonym a různě se spekulovalo, že je pod ním skrytý někdo jiný a kdo asi. Měla jsem pocit, že je to dočasná výhoda právě v tom, že mám před sebou pouze text a nevidím za ním trudný osud autora a jeho letitou mravenčí práci. Myslela jsem si, že je to pouze prozatímní výhoda, ale dnes se mi zdá, že se to nakonec příliš nezměnilo. Mám pocit, že každý, kdo do toho pomyslného ringu jde se svým autorským textem, musí počítat s tím, že se nemusí nutně setkat s pochopením, a to platí samozřejmě i pro texty kritiků. Je samozřejmě rozdíl v tom, když autor do textu investuje práci někdy i v řádu let a kritik svůj text připravuje v řádu hodin. V případě úspěchu ale autora románu zase čeká větší sláva a bohatství – a teplé místečko v čítance. Ale to riziko podnikání je na tom vzrušující: i to, že může dojít k nějakému konfliktu, sporu. Kritiky, které jsou smířlivé a kráčejí směrem k textům s přílišným „předporozuměním“, podle mě ztrácí kritickou účinnost a nakonec jsou i čtenářsky neatraktivní. Je škoda, že se takto žánr v některých případech sám připravuje o svou funkci. Navíc myslím, že negativní kritika není něco tak strašného, abych to já jako kritik nemohla komukoliv udělat. Na to se nejen neumírá, ale ani to nemá příliš vliv například na prodej. Kritika – ač nedokonalá a „nechápavá“ – by měla být vnímána jako neocenitelná zpětná vazba. Naopak konejšení literárních textů a psaní kritik „marketingově“ uvrhne literaturu do naprosté bezvýznamnosti.

Do jaké míry je podle Tebe schopnost napsat kvalitní kritiku věcí talentu a do jaké míry se to dá naučit?

Myslím, že se to dá naučit. Je taky otázka, na co by člověk měl mít talent? Na čtení, porozumění textu? Předpokladem je asi určitá citlivost vůči textu i jeho kontextu, a pak také schopnost zformulovat názor pokud možno pregnantněji, vtipněji, úderněji než je toho schopen někdo jiný, kdo má taky citlivost vůči textu a jeho kontextu.

Řekla bych, že důležitější než talent pro něco tak speciálního jako je kritika, je spíš nutné mít na to povahu. Existuje samozřejmě řada přístupů a řada způsobů: provokující výbušná kritika, která naštve skoro všechny, a na druhé straně vstřícnější, interpretační kritika. Myslím, že kritika je disciplína spíše volná, ale dá se z velké části naučit, není to jiné než tvorba jakéhokoliv jiného textu a jako ve všem, je i u kritiky potřeba používat hlavně rozum.

Jak ses ty sama dostala k psaní kritik a jak ses je učila psát?

Přiznám se, že jsem se sama nechala vést, jakkoli to zní mysticky, citem. Ve chvíli, kdybych se opakovala a kdyby bylo dopředu jasné, co si budu myslet, tak by mě to samotnou nebavilo. Jde zkrátka o to, udělat si to zajímavé a dobrodružné. Není dobrým signálem, když už si člověk říká, že musí napsat text, že je to strašný a nebaví ho to, že má deadline za tři dny a podobně. Člověka by mělo bavit psát, pak je to vidět i na výsledném textu. Také u kritiků lze pak pozorovat jakési vyhoření, chvíli, kdy přichází už jen rutina a čistá nenávist k beletrii.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Pulsech: 2/2014 Polemiky a literární kritika.
foto: Eva Klíčová, prosinec 2014; foto Libor Galia

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *